Když jsme si povídali na onom setkání u JiKu ve věži, probíralo se vše možné a nemožné (tedy – stálé evrgrýny jako tradicionisti versus zbytek světa, trident a netrident, a jaká hudba je ta košer, k tomu pár babských drbů o signálech a další životně…
Tohle se spíš přihodilo mé ženě, nežli mně. Dcerka se najednou zeptala: „A máme všichni kostičky?“ No, pamatuji, že i mně bylo kdysi divné, že mám nějakou kostru. A začaly si povídat. Třeba, že ta největší je v hlavičce, jmenuje se lebka a kryje…
Konkurenční boj dovedl dráhu až k tomu, že v některých vlacích rozdává zdarma jako dárek cestujícím denní tisk. Tak jsem se po velmi dlouhé době začetl do Mladé fronty. Přitom jsem si všiml jedné malé zprávičky, která byla celkem zastrčená. Postinor…
Tak tohle romantické, asi obrozenecké pojetí o vlasteneckých českých pánech, toužících po svobodě, a o zlých urpuzátorech katolických násilnicích Habsburcích si pamatuju z (komunistického) dějepisu. Ale čím více jsem se o to období zajímal, tím více…