Na Letnice roku devět (tehdy a nyní)

Měli jsme spolu výročí. Před Letnicemi, 6. června. Devět  let od konverze. 

Tentokrát jsem na naše výročí s Pánem nezapomněl, jak se mi podařilo vloni a předloni. Avšak oslava to byla tichá, jen mezi námi dvěmi, vzpomínka, v autě, když jsem jel z jedné služby do druhé. 

Devět let, je to dlouho nebo krátce? Dřív by mi to přišlo jako věčnost, ale s přibližující se padesátkou opravdu čas letí jinak. Určitě jinak, než jak vnímá čas cílová skupina signálů (vycházím z toho, že typický uživatel signálů  byl před devíti lety v předškolním nebo mladším školním věku).

Moc dávno mi to nepřijde. Už proto, že se toho zase až tak moc v mém životě nezměnilo (v detailech ale mnoho). 

Ale pamatuji si, že to tenkrát bylo jiné. Čerstvě obrácený, zamilovaný do své víry jako teenager do své první diskotétové lásky. Bylo to opojné a myslel jsem, že moje víra bude vskutku hory přenášet. A pak přišlo i rozčarování, váhání, pochybování, ale i návraty. Tenkrát jsem se hrdostí a pýchou nazýval a chlubil, jaký jsem křesťan. Dnes si už nejsem jist, zda jsem takového označení hoden (ač vykazuji většinu typických znaků). 

Ale při ohlédnutí můžeme být spolu rádi, že nám to vydrželo a že jsem vlastně zůstal věrný. I když je to už nyní jako v manželství, z něhož vyprchala vášeň. 

--------------

Počátek této mé cesty byl spjat se signály. Tehdy vypadaly jinak, než dnes, připomínaly spíše  diskuzní panely. A do diskuzí jsem se pak s nadšením a po hlavně vrhal, nemaje ani dost informací. Poznal jsem řadu zajímavých lidí (i "zajímavých", a to bylo jedno z prvních rozčarování a překvapení, že u cesty víry nejsou jen sluníčka). Nyní jsem se se podíval po hodně dlouhé dobře, možná po roce a trochu zabrouzdal. Potěšilo mě, že uživatelé,  které pamatuji, nezmizeli, dokonce se podle psaní snad ani nezměnili.