Jak se s dcerkou učíme poznávat Boha (ve škole a za školou)

Mí přátelé i pamětníci snad ještě vzpomínají, jak jsem tady na signálech popisoval svoje první kroky s Bohem.

A také, jak jsem se (více nebo častěji méně úspěšně) pokoušel tuto cestu ukazovat i své dcerunce.

Společné máme  to, že je tahle cesta jaksi nedokončená a nedotažená.

Sám jsem nikdy nedošel až k biřmování a když se podívám do sebe, vidím, jak mé pokání je nedotažené a kdesi na půli cesty (i mé působení na signálech jde jaksi do ztracena…).

Od jejích prvních poznání, kdy chtěla Pána Boha pozdravit a zazpívat mu písničku („Z dáli slyšet dětský smích, děti jezdí na saních“ - to jí byly necelé čtyři roky), pak fantazírování,  když mi popisovala, jak Ho viděla sedět na obláčku, a pak následovaly první setkání v křesťanském sdružení, které nám shodou okolností trochu suplovaly školku.

A pak první (a donedávna poslední) náštěvy bohoslužeb, kdy se kousala nudou ("táto, kdy už bude konec...já jdu raději čekat ven" - později byla ochotná jít na mši jen, když byl současně program pro děti)

Dcerku se nám nikdy nepodařilo pokřtít. Když byla malá, ztroskotala naše snaha na absenci vhodného kmotra. Dodnes ve mne zůstala  nahořklá pachuť z pocitu jakéhosi nezájmu mé církve o svou ovečku.

Nikdy neabsolvovala religiozní výuku. Naprostou většinu toho, co o Bohu, církvi a víře ví, má vlastně jen ode mne. Od samouka a konvertisty, jež velkou část toho, co ví, našel shodou okolnosti na internetu a taky na signálech.

Dcerunka je dnes už prostě velká a rozumím tomu, že se už učí sama rozhodovat a hledat si svou cestu. Kéž by v tomto byla úspěšnější!

----

Nadále žijeme v cizině, i když naší mentalitě celkem blízké.  Zůstal jsem patriotem, a tak jsem prosadil, aby byla dcerka vyučována i češtině,  a navštěvovala paralelní výuku v české škole.

To znamená dělati rozdílové zkoušky. Přípravu na ně musíme vést sami. 

Zpočátku to byla jen čeština (a i to je pomalu horor, protože moje dcerka již tento jazyk nepovažuje za svůj, sama se již jaksi necítí být Češkou, a i když doma jinak než česky nehovoříme, cítí to jako zátěž navíc).

V minulém školním roce přibyly i základy vlastivědy včetně reálií a dějepisu. Veškerou tuto výuku provádíme my jako rodiče (navíc moje žena je původem Slovenka, takže těžiště české výuky zůstává na mne).

Myslím si, že jsem tím získal představu, co to znamená domácí výuka (některými kruhy tak vychvalovaná – děkuji nechci...)

-----

A tak jsme se dostali v minulém roce k výuce Husovi a husitech, o Třicetileté válce, o Komenském, rekatolizaci a josefovských reformách.

O rozdělení církve již dcerka něco věděla, protože se již učila o německé reformaci, o Mistru Lutherovi (jehož největšími počiny byly – cituji - „překlad Bible do němčiny a zavedení lavic do kostelů“). Je  fakt, že tohle neřešila a nezatěžovala si tím hlavičku. Neučila se ani to, co sám dobře pamatuju ze školy – totiž že katolíci byli ti zlí tmáři a zpátečníci, a husité, protestanti a osvícenci ti dobří a pokrokoví.

-----

Pro mne to byla první schizofrenní situace.

Vysvětlit dcerce, že Jan Hus byl určitě statečný člověk, ale v některých bodech se dopustil omylu, se mi asi v plném rozsahu nepodařilo. Manželka mne vždycky napomíná, že vysvětluji hodně složitě a zapomínám, že mám před sebou jedenáctileté děcko, pro které je navíc dějepis neskutečně nudný. Avšak označit Mistra Jana  Husa jako darebáka mi je proti mysli a nechám to raději tradicionalistům. Ale označit ho jako svatého je zrovna tak nepřesné.

(Stejně jsem úspěch neměl. Když měla před zkouškou jmenovat Svaté naší země, tak jmenovala: Cyril a Metoděj, Ludmila a Václav, Vojtěch, Anežka česká, Jan Hus a Jan Komenský…).

Vzal jsem to tedy pragmaticky. Pustil jsem z youtube onen komunistický film Jan Hus z padesátých let, zdůraznil jsem jeho slova: „Miluj pravdu, uč se pravdě, braň pravdu...“ i jeho pevnost, a do teologických diskuzí jsem raději nezacházel, jen jsem k tomu dodal, že učenci dodnes nemají jasno, jak to doopravdy je.

U Jana Žižky jsem jen řekl, že to je nejlepší český voják a stratég (a pak jsem musel dlouho vysvětlovat, co to je stratég), který nikdy neprohrál bitvu. Protože se v učebnicích psalo o vozové hradbě, pustil jsem ji pár ukázek z bitvy u Sudoměře a na Vítkově. Na rozdíl ode mne, který v jejich letech tyhle pamětníkové válečné filmy žral, měla problém dodívat se do konce. Inu holka.

Zbytek dějepisu jsme jen prokličkovali, byl jsem rád, že si zapamatovala pár jmen, jako Ferdinad druhý a Bílá hora.

Možná že jí jednou zaujme dějepis a vrátí se k tomu. Zjistí, že věci nejsou tak jednoduché, jak se to v učebnicích píše.

(Třeba že ubozí popravení čeští pánové se skutečně, podle tehdejšího i dnešního práva dopustili celé řady deliktů - od vyhození třech úředníků z okna, což se nedá jinak klasifikovat,  než pokus o vraždu, respektive teror, přes velezrady a vlastizrady – tím, že složili slib věrnosti jednomu králi, ale pak zvolili jiného a jednali s cizími mocnostmi; následuje vedení útočné války - protože stavovské  vojsko napadlo Rakousy jako první?  a krom toho celé řady zpronevěr a hospodářských trestných činů. Zatímco onen Ferdinand Druhý řečený Krvavý byl velmi mírný, hodný a bohabojný člověk, který se do poslední chvíle snažil jednat a zachovat mír. Podle toho, co jsem četl, chtěl jít cestou odpuštění a odsouzené vůdce povstání chtěl omilostnit, byl však odrazen svými zpovědníky.).

----

No, rozdílovka nějak dopadla.

Ve škole jsme se pak prokousali k výuce etiky pro pátou třídu a k další schisofrenii.

Již jsem psal, že dcerka nenavštěvuje religiozní výuku, protože ve škole, kam chodí, prostě není („sice máte nárok, ale tady nevedeme“), nýbrž etiku.

Etika v tomto pojetí je ale nejblíž asi naší občanské nauky a jakýmsi základům filozofie. Jejího učitele osobně neznám, ale představuji si jako vousatého profesora filozofie, který si dal za cíl, že naučí děti přemýšlet. Ale taky mám pocit, že možná bych si s ním rozuměl já, ale ne moje dcerka. Z jediného testu dostala čtyřku a tak jí vychází zatím jediná čtyřka na vysvědčení, což mě nenechává klidným, protože jinak si ve škole nevede špatně.

Během Vánoc dostala za úkol nastudovat nejrůznější mýty a představy o stvoření světa. V učebnicích mají popsané různé představy – od pohanské starogermánské, podle které byl svět vytvořen Odinem a dalšími bohy z těla zabitého obra Ymira, přes jakousi staroaustralskou, kdy byl svět modelován z vrstev Boží jednoty, čemuž jsem skoro neporozuměl, přes staroegyptské a starořecké báje – notoricky známé o Prometheovi a na konci je Biblické šestidenní tvoření a vědecké o vzniku světa z velkého třesku, vývoje sluneční soustavy z pramlhoviny a vývoje člověka evolucí.

Děti si měly vytvořit svoje album -  jakýsi  katalog představ, popsat listy s odpověďmi a  a namalovat obrázky, ale i srovnávat – rozdíly a společné znaky. Zamyslet se nad tím, co který model vlastně nabízí (které lidské otázky zodpovídá). Nevím, zda je to úkol adekvátní pro desetileté nebo jedenáctileté dítě.

Ještě tak na socialistické škole, kde jsme se učili, že onen vědecký model je jediný správný, ostatní jsou jen pohádky. Mezi řádky jsem cítil takové zadání.

Na konci mělo každé dítě odpovědět, jakou představu o vzniku světa a života má ono samo.

A tak zakusila moje dcerka naplno onen rozpor mezi tím, co čteme v Bibli a co se učíme v přírodopise.

Odpověď jsem nechal na ní  (jen jsem jí trochu pak pomohl se stylizací, ale rozhodnutí jsem nechal čistě na ní): "Svět vznikl z ničeho a z velkého třesku a člověk se možná vyvinul evolucí, ale proto, že Pán Bůh to tak chtěl a byla to jeho vůle."

Řekl jsem si, že to není zas tak špatná odpověď a možná dobrý výsledek toho, jak se ji pokouším vést.

Pokud vím, je tak nějak formulováno i oficiální učení katolické církve.

Mé dcerce tahle kompromisní představa stačí a dál si neláme hlavičku. 

Však taky dlouhou dobu  stačila i mně. Je možné, že když bude dál přemýšlet, přestane ji vyhovovat. Ač na první pohled vypadá efektně, je v ní mnoho rozporů a nakonec jedna druhou vylučuje. Ale sám jsem neslyšel nic lepšího.