Vlastně ani nevím, jak to mám nazvat - zážitek? kázání?

Právě jsem se vrátil  - nikoliv z Hradu, ale z večerní mše a sedl jsem ke klávesnici. V hlavě se mi to totiž ještě mele. Mám nějakou neodolatelnou potřebu se vypsat. Protože za pár dní, možná za pár  hodin na tenhle pocit zapomenu.

Už ta dnešní  bohoslužba byla zvláštní... Ony všechny bohoslužby jsou nějak zvláštní.

Nějak jim přicházím na chuť. Jako bych je nějak více chápal.

Za starých časů mi bylo divné, proč se křesťané scházejí v kostele na bohoslužbách; když už mají potřebu se sdružovat, mohou to přece stejně dobře dělat Na růžku u piva. A ze začátku jsem míval panickou hrůzu z kostelů a mší. Ale nějak jim přicházím na chuť, zvláště když vidím, že lidé, co tam chodí, jsou „jinak normální“; a někdy příjemní a milí lidé.

Dneska jsem měl k tomu „zážitek plus.“ Tak nějak se učím vnímat, že mše není jako besídka na konci školního roku, ale že tam náš Pán Ježíš doopravdy sedí  mezi námi. Skoro jako bych viděl jeho tvář... seděl tam pod  křížem, na kterém viselo jeho vlastní zmučené tělo (byť ze dřeva) a spokojeně se usmíval, až se mu blýskal úsměv mezi vousy (odkud vlastně víme, že Pán Ježíš byl vousatý?).

Po mši jsem se pozdravil s panem farářem, neviděl jsem ho přes pět týdnů. Požádal jsem ho o chvilku. Myslel jsem to upřímně (Myslíme to upřímně – kde jsem tuhle frázi slyšel? :o)), ale on mi pak řekl, že počítal s tím, že to bude na hodinu a víc. Bylo to totiž na hodinu a víc.

Chtěl jsem si zase s někým nezaujatým, a přiměřeně moudrým, ochotným naslouchat, povídat o svých rodinných a pracovních trablech.

Možná jednou  napíšu o sobě román na pokračování. Protože prý proti tomu, co vyvádím a co se kolem mne děje, vybledne každá telenovela.

Na konci mi řekl pár vět. Byly to jedno z nejkrásnějších vyznání, které jsem kdy slyšel. V té chvíli jsem zalitoval, že nemám s sebou diktafon (holt rozmazlenec dnešní doby; první křesťané ostatně  taky neměli diktafony ani stenografky, a leckdy ani neuměli psát a  museli tradice předávat od úst k ústům, než byly zaznamenány). Tak jsem přiletěl k počítači, abych ta slova zaznamenal. Nevím, zda to bylo z nějakého kázání nebo z nějaké knihy, možná tahle slova vzdělanější čtenáři rozpoznají. Ale mne dlouho nikdo takto neoslovil....

V hlavě nosím námět na další povídku a jednu hlubokomyslnou úvahu – to  abych se předvedl a získal nějaké další palce pro pohlazení svého ega;  ale před jednoduchými slovy tohoto kněze všechny moje nápady blednou.

Musel jsem je zaznamenat, a je  mi jedno, zda se líbí, nebo ne. (Křížek pro shození  okna  je vpravo nahoře, s radostí použijte, dnes píšu jen pro sebe a pro záznam. Je mi jedno, jaký bude mít tento artikl ohlas, ale prostě napsat jsem to musel.)

Jen lituji, že je nedokážu zaznamenat doslova – a třeba v originální němčině. Takže bohužel jen volný záznam:

Od Pána nám bylo dáno jho. Jsme do něj zapřažení a táhneme přetěžký náklad. My ho musíme táhnout, i když pod tíhou padáme a hroutíme se.

Pán Ježíš slíbil, že nikdo nedostane těžší náklad, než na který stačí. Nikdo se nemůže zhroutit docela. A on nám pomáhá táhnout – je zapřažen s námi a pomáhá mi táhnout.

A tím, že táhneme, tak sílíme a rosteme. On sám táhl nejtěžší břemeno. Tenkrát – na Golgotě. Vlekl kříž – za nás. A my jsme ještě se svými vinami mu seděli na břevně, takže to měl ještě těžší.

On řekl: „Vezmi svůj kříž, a následuj mne.“ A nyní táhneme to svoje jho – a  On nám pomáhá. A za to mu děkuji. Děkuji za to, že za nás odtáhnul ten kříž na Golgotě. A děkuji i za to, že musím táhnout svoje jařmo dneska, aby mne to posílilo. A děkuji, že mi přitom pomáhá.

A za všechny, co táhnou svá jařma, můžeme prosit modlitbou.

Vater unser im Himmel,

geheiligt werde Dein Name.

Dein Reich komme.

Dein Wille geschehe,

wie im Himmel so auf Erden.

Unser tägliches Brot gib uns heute.

Und vergib uns unsere Schuld,

wie auch wir vergeben unseren Schuldigern.

Und führe uns nicht in Versuchung,

sondern erlöse uns von dem Bösen.

Denn Dein ist das Reich und die Kraft und die Herrlichkeit in Ewigkeit.