Má krize ve víře

Cesta víry asi nebude procházka růžovou zahradou. Taky tu bude trní a kamení, budu klopýtat. A to klopýtnutí jsou pochybnosti a i tom klopýtání mi má tento deníček podat svědectví. A pokud budu pochybovat, měl by to tento bloček vidět. A pokud odpadnu, tak ať to tento bloček ví.

Mohu odpadnout? Určitě ano, kdoví. Tenkrát když jsem před 6 týdny uvěřil, neměl jsem to v úmyslu. Ale když jsem se ženil, taky mne nikdy nenapadlo, že se budu rozvádět. A to se asi stane.

Protože dnes na mne padly těžké chvíle. Pochybnosti o celé cestě, na kterou jsem se vydal. I o tom se chci tady vypsat.

Právě jsem se pomodlil. Pomodlil jsem se po nějakém čase. Pomodlil jsem se za dcerku, za ženu, pomodlil jsem se i za řadu lidí. Za sebe dneska ne. Protože jsem pochyboval a nevím, zda to vše není jen snůška iluzí a tmářství.

Co se vlastně stalo? Hodně se mluví o síle modlitby. Všude slyším, jakou má modlitba moc. Má opravdu moc, nebo je to jen sugesce?

Slyšel jsem již mnohá svědectví, jakou má modlitba moc. Já sám takovou zkušenost nemám. V mém životě se změnilo dost málo. Rozhodně nemám pocit, že se něco zlepšilo poté, co jsem se obrátil na víru.

Co se stalo? Tento víkend jsem navštívil dcerku, v Burghausenu. To byl pozitivní moment. Vlastně dva – podařilo se mi v pátek utrhnout z práce dřív, a pak jsem stihnul vlak. Nemusel jsem tedy jet autem. Myslel jsem, že je to výhra, ale to jsem měl zase asi nerealistickou představu o německých vlacích, které jsou zase jen vlaky, takže mají zpoždění, u některých nefunguje klima (jak se u nás píše), a cestování je unavující. O téhle cestě chci ještě psát, třeba v dalším článku.

Co se stalo? Z internetu jsem si stáhl nějaká kázání, a cestou jsem si je poslouchal v mp3 přehrávači. Přitom se si poničil sluchátka, ztratila se mi ochranná gumička. Kázání byla zajímavá, leccos jsem se dověděl, a nebudu to tu tady rozvíjet.

Několik z těch kázáních bylo o muži a ženě, o manželství, opakovaly se tam určité myšlenky (Muž opustí své rodiče a přilne ke své ženě… Pro tvrdost vašich srdcí vám dal Mojžíš takový (rozlukový) zákon). Nebudu to tady rozvíjet, zajímavé myšlenky jsem ale zachytil.

Právě jsem jednu myšlenku slyšel: „Šťastná žena – je nejlepší mužova vizitka.“

Ale byly i další – muž opustí své rodiče, a přilne ke své ženě. Slepí se jako dva papíry. Pokud se rozvedou a budou se od sebe trhat, budou pak potrhaní. A to je pravda – oba jsme potrhaní – já i moje žena. A potrhaná bude asi i moje dcerka.

Poslední myšlenka – Manželství je více, než smlouva. Protože ve smlouvě, pokud jedna ze stran nedodržuje smluvní podmínky, může druhá strana smlouvu vypovědět. V manželství ne. V manželství je jedna strana zavázána, i když druhá strana smlouvu nedodržuje. Tomu se říká oběť.

Taky jsem poslouchal apoštolská kázání, třeba o Zjevení, ale – to jsou věci, které nechápu a které asi dlouho budou mimo moje chápání. Jenže…. Spopusta nových myšlenek. Myslel jsem si, že přijetí Pána Ježíše stačí pro spásu. Ale i tohle je zpochybněno.

Taky jsem si myslel, že pokud jedna strana manželskou smlouvu nedodržuje, může druhá strana odstoupit. Ale to ne, ukazuje se, že jsem pořád vázáný smlouvou, i když ji druhá strana ignoruje. I když druhá strana smilní, měl bych zachovat lásku, úctu a věrnost.

Popravdě, zachoval jsem lásku, úctu a věrnost. A ženu jsem neopustil. To, že jsem odešel za prací, nechápu tak, že jsem opustil rodinu, i když to tak moje žena prezentuje. Je fakt, že láska kolísala, ale pořád jí cítím. A že pořád cítím k ženě úctu, to mohou vidět všichni, kdo mne znají (ať to byl kněz, ať to bylo na Eheberatung).

Byl jsem tedy u ženy. A ukázalo se ale, že posun nulový. Žena byla ke mně pořád stejně hnusná, jako předtím. I když jsem jí koupil kytičku a snažil jsem se chovat smířlivě, oslovila mne jen, když mi nadávala. Zase tu nechal tohle…zase zválel tamto… ať už vypadne…

S dcerkou jsem si užil, aspoň to, ale se ženou jsem se nedostal dál. Dostal jsem maily od rodičů, zase kritika, zase tloak, zase dělám všechno špatně. Porouchal jsem sluchátka. Vlak na zpáteční cestě měl zpoždění, takže jsem zmeškal přípoj. I když jsem se modlil za to, ať dojedu v pořádku – a nebudu moc unavený druhý den, přece jen. (mno, naštěstí nejel další vlak až ráno, nakonec jsem dojel jen o něco později, asi o půl hodiny). To jsem už trochu zahřešil, zanadával, když se přece modlím, tak bych měl dojet v pořádku, bez zpoždění.

Když jsem chtěl vyřídit zpoždění, pohádal jsem se na drahách s úřednicí, protože byrokratická mašinérie drah má prostě problém uznat reklamaci. Druhý den, tj. dneska, v práci se mi nedařilo. Dostal jsem vynadáno od šéfa, bohužel právem, ale přesto, že jsem se snažil svou práci dělat co nejlépe. Jenže jsem nezkušený a plavu v tom. A Pán Bůh mi nepomáhal, i když s přímluvami modliteb bych měl přece pracovat co nejlíp, no ne? Prostě leccos se mi nedařilo. Přes modlitby, přes víru. Tak jak je to s vírou?

Kamarádka Karla, jež mě k víře dovedla, mi asi neměla něco slibovat. Neměla mi slibovat, že modlitba bude úspěšná a že na ni Pán Bůh reaguje. Jen prý jinak, než čekáme. Mno, hezké, ale nevím. Prostě osobní zkušenost nemám. Neděje se nic, co by se asi dělo, kdybych se neobrátil. Jde jen o rozdílné subjektivní vnímání, ale to může být jen sugesce. Vlastně celý můj budovaný systém prodělává zemětření důvěry.

Myslel jsem, že jsem osvobozen svých hříšných myšlenek, ale ukazuje se, že i to je jen iluze. Mám pocit, že jsem v remisi, ale remise (= dočasné vymizení příznaků) ještě neznamená vyléčení. Napadají mne jiné hříšné myšlenky. Jsem sám, a hodně bych dal za ženu. Vlastně milenku. Jednu ženu mám, ale ta o mne nestojí, to je ta moje. To je ta, o kterou bych měl usilovat, ale která na mne kašle a pohrdá mnou. A já bych se tak chtěl s nějakou ženou líbat a mazlit… prostě takový chtíč – pokud Boha zrelativizuji, tak proč si ten chtíč odepírat? Takové myšlenky mi vstupují do hlavy, a výsledkem jsou tyhle hříšné myšlenky, že Pán Bůh v mém srdci jako dozorce nad svědomím a morálkou je vlastně na obtíž.

Asi nejsem ještě zakotvený.

Cítím se sám. Kdyby aspoň byli lidi kolem mne. Nějaké známé – křesťany mám, ale jsou to právě takoví známí, kteří mi sotva někdy sami zavolají. A kamarád, který se sám neozve, je jakýsi nucený kamarád. Takovým se časem přestanu ozývat sám.

Je fakt, že někteří mi píšou pořád a myslí to se mnou určitě upřímně dobře. Asi nejvíc Karla. Má velké charisma a hodně mi dala. Je fakt, že některé její názory mne – řekněme – udivily, nečekal bych je od ženy s přírodovědným vysokoškolským vzděláním, občas na mne z jejich úst promluví jakýsi fundamentalismus, ale musím uznat, že to dotáhla daleko. Hodně ví a hodně věcí je jí jasných. Kdoví, kam to dotáhnu sám a jak daleko?

Tak uvažuji, co budu dělat. Už jsem měl i zlé myšlenky na to, že jak jsem se na víru vrhnul, tak zase toho nechám. A tu jsem zjistil, že nemohu. Protože to by znamenalo, že bych Pána Ježíše musel vyhnat ze svého srdce. A zjistil jsem, že to nechci udělat. Protože Pán Ježíš je v mém srdci host. Navíc vzácný host, prostě VIP. A k hostům je třeba se chovat s úctou. Hosté se nevyhazují.

Mám pak pocit, jako bych se padal zpátky do toho starého bahna, že kterého jsem se před měsícem vyhrabal, či ze kterého mne Pán vytáhl. S nevyřešenými problémy. S jakousi divnou touhou po smrti. Když jedu autem, napadají mne takové myšlenky – stačí strhnout volant a bude po starostech. Mrtví necítí nic, nevnímají (Kazatel). Nic neřeší, nic je netíží. A – jak mi kdosi napsal – že dcerka nikdy neuvidí tátu? Stejně je táta daleko a nevidí ho. A kdoví, jak bude tátu vnímat.

A že pak skončím v ohnivém jezeře, jak se píše ve Zjevení? Jako by to přestávalo vadit.

Takové myšlenky mě přepadají ve chvílích krize. Ale už nyní, když jsem vypsal tyto řádky, je mi lépe. Měl bych se jít posilnit. Neměl bych být sám. Asi bych měl jít někam na bohoslužbu. Podívám se na internet, však katolické bohoslužby jsou v chrámu i přes týden.

Pokud to čteš, milovaná sestro/bratře, tak napiš, jaká je tvoje zkušenost? Co pomáhá proti krizi a pochybnostem? Máš zkušenost se skutečnou sílou myšlenky (modlitby)? Napiš mi do komentářů, anebo třeba nechej vzkaz.

Další moje slova najdeš v mém původním milém blogu znova2010.blog.cz