Čas letí opravdu neurvale a prý je to nejvíce poznat na dětech. Kde jsou ty časy (o kterých jsem psal), kdy chtěla dcerka Pánu Bohu recitovat říkanku o dětech na saních a pak vyprávěla, že viděla Pána Boha sedět na obláčku.
Nyní jsme byli u zápisu na střední školu, protože naše dcerka vychází 4. třídu (tady totiž základní škola 4. třídou končí a následuje gymnázium nebo vyšší škola, asi analog naší někdejší měšťanky).
U zápisu jsme měli vyplnit a zakřížkovat záznam –
Výuka religiozity a etiky
a)katolická
b)evangelická
c)etika a náboženství obecně.
Tak jsem zaškrtnul a). Učitelka se na mne rozpačitě podívala a řekla: „No jo, jenže my vlastně katolickou výuku nevedeme“. No jo, řekl jsem si, jsem vlastně v luteránském regionu. Odpověděl jsem tedy: „No dobře, tak může chodit i na evangelickou výuku, my přece nejsme fanatici.“
„No jo, ale my nemáme ani evangelickou výuku.“
Tak jsem se nechápavě na tu úču podíval a zeptal jsem se, proč mi tedy vlastně dala tento lístek. „No víte, jsou rodiče, kteří nesouhlasí vůbec s tím, aby děti chodili do výuky etiky. Třeba jsou muslimové nebo Svědci Jehovovi anebo prostě ateisti. Proto musí každý rodič vyplnit předem souhlas. Pokud chcete pro dítě katolickou věrouku, obraťte se na příslušnou církevní obec, církve si organizují náboženskou výuku samy.
An, pravda je, že nabídku výuky náboženství dostala naše dcerka v první nebo druhé třídě. Obev dělala i prázdninový kurz. Ale v té době jsme byli někde na dovolené a na výuku nakonec chodit nechtěla. Bylo to celkem daleko, měla nějaké potíže s učením, navíc v té době docházela k logopedce a bylo by to na ni hodně – prostě takové výmluvy proč to nejde. Tak jsem byl rád, když aspoň ve škole začala výuka etiky.
Zpočátku to bylo jaksi rozpačité - asi ve smyslu: „Náboženství je důležité, protože poskytuje lidem odpovědi na otázky, které je trápí. Otázky po smyslu života, naději na nějakou existenci po smrti a dává návod, jak se má člověk chovat. Nejdůležitější náboženské směry jsou judaisti, hinduisti, budhisti, muslimové a taky křesťané.
Myslel jsem si, že to takto půjde dál, protože v dalších hodinách se začali učit o Lutherovi. Připomínám, že bydlíme v luteránské oblasti. Asi takhle:"Martin Luther zreformoval náboženství. Taky přeložil Bibli do němčiny, aby si ji mohl každý přečíst. Největší reforma byla to, že v kostele byly zavedeny lavice a lidi nemuseli stát, a nebolely je nohy. Jenže od té doby je církev rozdělena na katolickou a protestantskou." Tedy aspoň takto mi dcerka reprodukovala učivo. Bylo tam ještě něco o slavných tezích přibitých na vratech kostela, ale to už pro ni bylo moc složité.
Pak se ještě učili něco o tom, že se lidé modlí a chodí proto do chrámů, muslimové do mešit, křesťané do kostela, ale tohle dcerku nějak nezaujalo.
Potěšitelné bylo, když se učili o Vánocích a Velikonocích. Tak se dověděla, že se Pán Ježíš narodil a pak umřel. Tedy, ne že bych se jí to nesnažil povědět sám, ale prostě to dřív neřešila.Spíš taková poučení pouštěla druhým uchem ven.
Myslel jsem si, že jsem to vzal nějak ze špatného konce. Dcerku jsem se snažil k Pánu Bohu vést. Nabídnout jí něco ze své cesty (mne samého totiž nikdo nevedl, byl jsem absolvent socialistické školy a k Bohu jsem se dostal až skoro ve čtyřiceti).
Ale nijak násilně, jak to znám třeba z rodiny mé ženy („v neděli žádná televize a žádné rozhlasové pohádky, na mši půjdeš nebo chytneš po hubě...“ - tahle výchova měla přesně opačný efekt. Postoj mé ženy a jejich sourozenců k náboženství se nedá nazvat aktivní, spíše chladný. Dost často viděli rozpory mezi proklamacemi a činy.)
Vyprávěli jsme si – však jsem o tom na signálech psával v článcích Povídání s dcerunkou. Jen nevím, zda si to přebrala dobře. Pán Bůh jí připadal jako dobrý kouzelník nebo prostě superman a hero.
Ale pak mne překvapila, když začala spontánně hloubat nad tím, proč „ten Adam snědl to jabko.“ To se dověděla taky ve škole. A že prý kvůli toho musíme všichni umřít.
Otázkou smrti se zabývala už dříve, asi jako každé dítě v předškolním věku, které náhle postihne úzkost. Ale tady se jí asi otevřelo nové poznání. Řešila to jabko s kýmkoliv na potkání, a občas své okolí udivila, hlavně dědu a babičku.
A hlavně se začala otevřeně hlásit k víře - „já věřím na Pána Boha.“ Jednou přišla rozladěná ze školy, protože zjistila, že většina jejich spolužaček a kamarádek na Boha nevěří. Dokonce i její třídní učitelka se distancovala. Tak jsme se jí snažil utěšit: "No, oni třeba to ještě neví. Ale neboj se, oni na to jednou přijdou...." Zato ve školní družině se upnula na svého vedoucího. Ten vychovatel je tak trochu perla, je tot tiž velmi mladý kluk, a všechny školačky jsou do něj zamilované. Je zjevně aktivní v EFK (Evangelische Freikirche – poznal jsem takové typy dříve.). Když před ním prohlásila, že věří na Pána Boha, tak ji pochválil: Jsi chytrá holčička.
A od té doby se dcerka stále k víře hlásí. Tak jsem rád, že jí výuka etiky přece jen probudila. Možná se chtě nechtě povedlo, co se nepodařilo mně samému.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.