Dřysty jedneho kolika, ktery uvěřyl v Pana Ježíše.

Největší dobrodružství

10. 7. 2014 23:55
Rubrika: Zážitky

Ten článek jsem chtěl původně nazvat nějak jinak,  jako třeba „Paliativní situace" nebo prostě "Jiná péče“. Ale pak jsem si vzpomněl, kterak jsem jako kluk kdysi  četl v jednom dobrodružném románu o zlatokopech: „Autor mezitím prožil největší dobrodružství v životě, totiž zemřel.“

Byla to možná hloupá poznámka v tiráži, ale ta věta se mi tu a tam vrací. Je to dobrodružství? Nebo jen kus života těžkého, jak pravil tuším Jiří Wolker?

 

Sedím u počítače a dodělávám resty. Ach, co se to děje, že mám zase takový skluz v administrativě. No nic, přehodím čudlík na diktafonu a beru další chorobopis z hromady před sebou. Na rozdíl od ostatních je docela tenký...

Paní D.... no jo, tam není co vymýšlet, začátek jsem dokumentoval hned po přijetí, takže stačí přihodit jen dvě nebo tři věty, zakončené oblíbenou formulkou: „Je nám líto, že musíme sdělit zprávu o úmrtí...“ Přemýšlím, že vypnu diktafon, protože těch několik slov nestojí ani za to, obtěžovat sekretářku.

 

Paní D. byla na klinice pravidelným hostem skoro dva roky, tedy dlouho předtím, než jsem přišel já. Nastoupil jsem své  funkce při rozšiřování kliniky teprve nedávno – ale to je kapitola sama pro sebe.

 

Diagnóza G12.2 – Onemocnění motoneuronu. Diagnóza, která nahání hrůzu každému, kdo ví, o co kráčí. Doktoři se totiž bojí smrti a utrpení jako kdokoliv jiný.

Nejméně dva mojí kolegové  pozorovali její příznaky a skončili nakonec v psychoterapeutické péči (Neměli ji. Ona psychika a autosugesce je sviňa). I já jsem měl tu čest ji poznat ji ve zlých snech či spíš múrách.

 

I u paní D. se z celkem banálních potíží při zakuckávání při jídle a trochu setřelé řeči vyvinula tahle odporná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza, v našem slangu  á-el-eska. Ke všemu ta její horší forma – i když co je horší. Horší v tom smyslu, že se s ní žije kratší dobu, než když začne slábnutím končetin a zakopáváním.

 

Paní D. se  statečně pustila do nerovného boje. Polykala prášky - Rilutek, který snad rozvoj nemoci trochu brzdí. Když už nemohla chodit, pořídila si vozík, a příbuzní ji vozili na vycházky. Když už přestala polykat, dala souhlas k zavedení žaludeční sondy a byla živena jen přes hadičku z břicha. Časem začala mizet před očima, její svalovina se vytratila a vypadala jen jako kostra potažená kůží. Pak ale  její svalovina přestala stačit na udržení dýchacích pohybů a paní D. se začala dusit.

To  jsem ji poznal poprvé. Dlouhé diskuze o možnosti pomoci. Totiž, léky nejsou, takže zbývá nechat dýchat přístroj, pak eventuálně zavést tracheostomii, tedy otevřít krk, a vyřídit snad přes pojišťovnu domácí ventilátor. S tím se dá pak ještě nějakou dobu vydržet, měsíce, možná i léta, než se zbytky těla zcela rozpadnou.

 

Tohle paní D. odmítla, nechtěla prožít zbytek života na přístroji. Nechala se propustit s tím, že nějak bude. Víme, že ono to nakonec není až tak zlé. Dušení je nepříjemné ze začátku, způsobuje úzkost a strach. Časem se začne v krvi hromadit nevydýchaný kysličník uhličitý, který ve větším množství působí tlumivě a euforicky. Takže lidé s poruchou dýchání nakonec v klidu usnou...

 

Nyní přivezla sanitka paní D. znovu. Sanitku zavolala obvodní lékařka, protože si "prý nevěděla rady."

Paní D. přišla na pokoj. Kupodivu odmítla jednolužák, protože se prý bojí sama a chce mít kolem sebe lidi. Co dělat? Na jaký pokoj? Kdo by chtěl z pacientů mít vedle sebe dusícího se a umírajícího člověka?

 

Při přijetí jsem ji skoro nevyšetřoval.  Porušil jsem tím několik předpisů a nařízení, ale neviděl jsem smysl v tom, abych  paní D. v jejím stavu polohoval a prohmatával jí břicho. Taky jsem  rozhodl, že nebudeme provádět žádná  rutinní laboratorní vyšetření, prostě nebudeme dělat nic ve smyslu diagnostické rutiny. Sestře jsem dal pokyn, ať zapomene na kontroly teploty a tlaku.

Ostatně paní D. prohlásila, že si nic nepřeje. Nechce žádné léky, nechce jíst - ani ústy, ani sondou, a nebude ani pít.  Prohlásila - trochu zkresleně, ve skutečnosti už dávno nemohla  mluvit a komunikovala jen tužkou, kterou udržela v zesláblé ruce. Později už nešlo ani to, tak jen ukazovala písmenka na cedulce (tip, který jsem odkoukal na svém prvním pracovišti na Moravě a pak odnesl do ciziny).

 

Proto mne překvapilo, když jsem ji našel na monitorovacím lůžku napojenou na ekg monitor. Ale hlavní sestra mi pak řekla, že si to paní D. přála. Aby měla pocit, že se o ní ví, až jí bude nejhůř.

----

 

Tuhle práci dělám už nějakou dobu, ale stejně se nyní cítím jako studentík u zkoušky. Nevím,  kam s očima,  a co mám vlastně říkat.  Velmi, velmi nepříjemný pocit, pocit, jaký máte, když chcete být někde jinde a hodně daleko. Ale dělám dál, za co jsem placený.

 

Chci potvrdit její Testament, tak se zeptám: „Víte, jakou máte nemoc a jakou má prognózu?“

Přikývla.

„Trváte na tom, že si nepřejete podporu dýchání, třeba jen kyslíkovou maskou?“

Přikývla. U okna stála její dcera a dodala: „Již posledně jsme sepsali prohlášení.“

Odpovídám: „Podle právních předpisů má nemocný právo své rozhodnutí kdykoliv změnit, takže chci ověřit, zda pořád platí a nezměnila názor.“

Už nevím, co mám říci. Tak to vybaluji natvrdo a zeptám se rovnou: „Paní D., máte nějaké přání?“

Vzala tužku a napsala něco jako: „Aby to nebolelo.“

„Máte bolesti?“ Ano, když někdo leží a nemůže se hýbat, tak bolí záda a klouby.

Nakonec se zeptám rovnou: „Chcete umřít?“

Vzala tužku a napsala: „Chci klid“.

 

Později mi její dcera řekla: „My víme, že už odsud neodejde, a počítáme s tím. Hlavně,  ať to dlouho netrvá. Jak dlouho to může ještě trvat?“

Co vlastně můžu paní D. vůbec nabídnout? Kvůli bolestem jí nabídnu náplast s opiátem fentanylem. Má výhodu – nemusí se polykat a paní D. nechce žádné prášky. Odmítne i náplast. Tak navrhnu Morfin. Ten odmítá taky.

Je to vlastně důvod, proč je tady. Morfin ji mohla píchat i paní doktorka – praktická lékařka. Je velmi dobrý, protože tlumí nejen bolesti, ale i pocit dušnosti. Ale jí bylo po něm  špatně a zvracela. Tak navrhnu: Dáme ho do pumpy, tam se dá dobře regulovat, a dám vám současně infuze proti zvracení.

A přidám – při potřebě Zofram. Vím, že šéf bude zase vrčet, protože je pořád víc ekonom než já. A že bude upozorňovat,  že tohle je přece jen pro onkologické pacienty, a my musíme myslet  ekonomicky. Ale – on ten ondasetron už není tak drahý, jako býval.

 

Fakt je, že pumpu nastavuji skoro homeopaticky. Pokud bude paní D. opravdu zvracet, je to nepříjemné, ale navíc hrozí, že zvratky hned vdechne, protože nedokáže odkašlat.

 

Ani při další vizitě se nemohu zbavit rozpaků. Zeptám se jen, zda něco nepotřebuje. Dcera paní D. děkuje. Chci se zeptat na její víru. Přemýšlím, jak to formulovat, abych neztratil tvář: „Patříte k nějaké církvi nebo víře?“

„Ano, my jsme věřící. Jsme členové Novoapoštolské církve.“

Nikdy jsem o takové náboženské obci neslyšel.

"Co to je za církev?" "No, svobodná evangelická církev." Svobodná - to znamená že v Německu není placena z církevní daně. Z církevní daně jsou placení jen katolíci a luteráni, to jsou ti bohatí. A ostatní, od Svědků Jehovových po EFK, vybírají jen dobrovolné příspěvky, desátek, a jsou na to patřičně hrdé.

Tak se zeptám: "Taže EFK? Evangelische Freikirche (čili Baptisté), nebo něco na ten způsob?"

"Ne, my jsme "Neuapostelkirche".

Soudím, že to je asi nějaká analogie naší Apoštolské církve. Na začátku svoji cesty jsem na ni narazil. Představuji si je  - možná špatně - jako ty, co se scházejí a v tranzu vyvolávají Haleluja, a nazývají to mluvením v jazycích. Ale možná je moje představa zkreslená čtením webů  typu Duše a hvězdy.

Odpovím: „To je dobře. Já se hlásím ke katolické církvi, ale považuji to stejně za druhořadé.“

Co jsem měl jiného říci?

"Byl tu už Váš duchovní?"

"Ano, náš pastor tu byl před chvíli a bude chodit každý den, budeme se modlit spolu."

 

(Rád bych viděl nějakého sveřepého tradicionalistu na svém místě. Jestli by nyní a právě v té chvíli  dokázal nějakou agitaci pro jedinou správnou a pravou, když to není anonymní virtuálno jako na signálech, ale tvrdá realita.

Ale tradicionalisti jsou beztak už plně vytížení a zaměstnaní jen  konflikty mezi sebou).

 

Pak mi zbývá ještě překonat odpor našich milých sestřiček. Řečnické otázky jako vždy.

„Proč přišla zrovna k nám?“

„Copak my jsme nějaký hospic?“

„Copak my jsme na to zařízení?“

„Jaký to má smysl, že u nás leží?“ „Jen zabírá místo...“

„A proč nejde na paliativní stanici...“ etc.

 

Chvíli zkouším s nimi diskutovat – a tak trochu cynicky argumentuju, že paní D. váží 30 kilo i s povlečením – velká výhoda při polohování, a nic jiného po nich nechce, ani ten tlak nemusí měřit.

Do hospice nejde, protože - aspoň ve zdejších poměrech, je to něco mezi agitací prolife a neuskutečněným přáním. Pravda je taková, že hospic je hodně drahý a pro paní D. a její rodinu obtížně dostupný.

S tou paliativní stanicí to nebyl tak špatný nápad. Ale záhy se od vedoucí paliativní stanice dovídám, že paliativní stanice je především pro onkologické pacienty, je určena pro léčbu byť paliativní, a nikoliv jako čekárna na smrt, a hlavně se můžeme bavit až po dvou týdnech na normálním oddělení. Navíc paní D. na otázku po paliativní stanici napsala: "Nechte mě taky, nikam jinam nechci."

 

A když remcání pokračuje tak řeknu svoje oblíbené: „Až s tímhle budete v nemocnici sama, sestro, tak vám taky přeju takto přátelsky naladěný personál....“

Inu, možná na tom něco bude. Ten pohled sester prostě nesdílím, jsa asi příliš zahleděný do sebe.

Ale já mám zase jiné  starosti. Dívám se do grupu... s touhle diagnózou může u nás paní D.  ležet asi 9 dní. Pak začnou problémy, nejvyšší přípustná doba 15 dní. Stihne to do 15 dní? Nebo jí budeme muset propustit a zhasne pak někde cestou v sanitce, jak se už párkrát v jiných případech stalo? Ale 15 dní je dost času pro někoho, kdo už nejí a nepije. Vzpomněl jsem si na doporučení paní doktorky Svatošové, a ani nenasazuji infuze na zavodnění.

 

Ze začátku bylo paní D. skutečně špatně, ale pak se nevolnost vytratila. Mohli jsme stoupat s dávkováním morfinové pumpy. Smrt bývá nehezká, jak se zpívá v jedné písničce od K.Kryla. Otekly jí tváře s bolestí, vypadalo to jako slizniční kámen. Ušního lékaře nemáme, zkoušeli jsme jen lokální zábaly, ale to paní D. odmítla. S obličejem jako meloun, pak se jí chytil hnisavý zánět do zubů, hnisavý zánět spojivek, ale  lokální čištění  taky odmítla.

Nakonec paní D. upadla do agónie, ve které se pohybovala na hranici života a smrti ještě dalších 7 dní. Uvažoval jsem, že je na čase vysadit i morfinovou pumpu, teď už jí nebylo třeba. Ale byl to kupodivu šéf, který požadoval, abych pumpu nechal a to v dosavadním poměrně vysokém dávkování. „Kdybych byl na jejím místě, tak bych chtěl být předávkován“, tak to nějak řekl.

A pak vydechla naposledy, v přítomnosti celé své rodiny. Byla to nakonec úleva pro všechny přítomné.

Bylo to nakonec dobrodružství? Prohra nebo vítězství?

 

Zobrazeno 1912×

Komentáře

Dubnanka

Díky Roberte, i za ten soucit a lidský pohled.

rafael

tak z pohledu hospicové ošetřovatelky a studentky oboru všeobecná sestra, díky Bohu i za lékaře, kteří to vidí z této strany...

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz