Seminář s guru

Chtěl bych se poděliti o jeden zážitek z tohoto víkendu.

Byl jsem na jednom odborném semináři. Obvyklý program, většinu přednášeného jsem znal, ale občas se dovíme něco nového, a nejzajímavější části jsou třeba atypické kazuistiky a referáty o omylech a chybách. Je celkem odvaha, omyl přiznat a zveřejnit, aby z něj měli jiní poučení. Protože cokoliv řeknete, může být použito proti vám, že.

Jako zlatý hřeb programu mělo být exhibicionistické vystoupení jakéhosi místního mistra kung-fu a vůbec východních nauk. Na konci přednášek, před „kafepauzou“, jej přivedl vedoucí a moderátor semináře. Velmistr Chu-Tang-Cuong, původem z Vietnamu, se představil jako guru - nejen pro bojová umění, ale i meditace, relaxace a vůbec pro východní umění. 

Koukněte na něj: http://www.vo-dao-vietnam.de/de/home

Poté, co se před spektáklem rozcvičil, předvedl svůj oblíbený trik – položil na basebalovou hůl vejce a pak na to vejce udeřil hranou předloktí. Basebalová hůl se zlomila a vejce zůstalo neporušené, později bylo rozklepnuto do sklenice jako důkaz, že nejde o podvod. Přítomni diváci údivem zavzdychali. Bylo jim slíbeno, že na konci odborného programu uvidí více.

Po přestávce pokračoval odborný program a na konci diskuze se objevil opět náš guru. Tentokrát promítl videa ze své činnosti. Nechal se přejet nákladním autem, tahal tramvaj za provaz upevněný pod tlakem na břichu – však se podívejte na odkaz, jsou tam i fotky. Za největší kousek považoval 24 zlomených baseballových holí během jedné minuty, které svým předloktím přerážel jako sirky. Spektákl opět nadšeně tleskal, ale já sám jsem se nepřidal. Jaksi mi přišlo nepatřičné chlubit se lámaním baseballových holí, tedy ničením věcí, které jiný člověk vyrobil. No ale proti gustu…

Nakonec představil svou školu dechového cvičení. Vyprávěl, že pracuje jako externista pro místní psychiatrickou léčebnu, kde v takovém cvičení školí alkoholiky a drogově závislé a má nesmírné úspěchy. Nakonec vyzval špektákl, aby si dechové cvičení vyzkoušel.

Nyní nádech – 1-2-3-4, stop, výdech 1-2-3-4-5-6.

Ono, taky jsem kdysi chodil do jógy, taky jsem ještě před deseti lety cvičil meditační dechová cvičení, a nepovažuji je za nebezpečné. Tedy do chvíle, kdy začal sugerovat vnímání vibrací proudící energie, a jak nám vnitřní energie zahřívá dlaně. Mně tedy ne. Využil jsem toho, že jsem seděl až v rohu nenápadně (nejraději sedávám vzadu v rohu, kde je přehled, ale kde není jeden na očích) a udělal si pár obrázků. Obrázků, jak se lidé nechají rychle zblbnout a zmanipulovat davovou psychózou. Myslel jsem, že to tímto skončilo.

Po semináři jsme byli pozváni na oběd, dá se často dobře najíst. Ale co čert nechtěl (anebo Pán Bůh chtěl, kdo ví), u malého stolu ke mně přisedli – z nedostatku místa jinde – právě vedoucí toho semináře a onen náš guru i se synem. Pozdravili jsme se, představili (tedy představil jsem se sám, coby osoba méně důležitá :o)). Mezi sebou začali hovořit. Náš guru popisoval svoje úspěchy u závislých a psychicky nemocných, a setkal se u vedoucího místní kliniky, který vedl onen seminář, se zájmem. „Snad by bylo zajímavé spolupráci rozšířit i u nás, takové meditační techniky se dají přece používat.“

Cítil jsem, že bych měl něco říci. Ale měl jsem stažené hrdlo. V duchu jsem se omlouval – „Sorry, Svatý Duchu, tak na tohle tedy fakt nemám.“ Protože vystoupit proti orientálnímu guru s odmítnutím východních meditačních technik jako potenciálně nebezpečné aktivity, a to před místní celebritou a mimo jiné kamarádem mého šéfa, to může způsobit pořádnou ostudu. To není jak hádat se s anonymy na internetu,  k tomu už je třeba opravdu kuráž.

Ale stejně, využil jsem chvíle, kdy vedoucí odběhl, a byli jsme s oním guru a jeho synem chvíli sami. Navázal jsem rozhovor: „Jste asi u lidí hodně oblíben a je asi o vaši činnost zájem.“

„Ano, zájem je, v našich školách máme plno,“ s úsměvem odvětil.

„Hm, a setkal jste se někdy s odmítnutím? Že by se to někomu jako nelíbilo?“ kuju železo.

„Ne, to ne, nikdy.“ Blbá otázka, pravda. Když se tahle aktivita někomu nelíbí, přece tam nebude jako naschvál chodit.

Tak jsem to zkusil jinak.

„Víte, já jsem křesťan a hlásím se ke katolictví. A učení mé víry prostě takové aktivity zakazuje.“

„Zakazuje? A proč?“ zvedli oba – guru i jeho syn – obočí. Upřímně  - v té chvíli jsem jim nevěřil. Přece na diskuzi a snad odmítnutí aktivních křesťanů už určitě museli někdy narazit. Snažím se vysvětlit – opatrně, abych je neurazil a současně se neprojevil jako vygumovaný náboženský fanatik: „To je tak. Moje nebo naše víra učí, že s energiemi a podobnými věcmi se pracovat nemá. A to proto, že nemůžeme s jistotou vědět, odkud vlastně tyhle energie pocházejí.“

Nyní jsem čekal protiargumenty. Znám je – jako že energie jsou věčné, vždycky byly, jsou přirozeností apod. Ale nic takového se nestalo, protože náš guru – pro mě velmi překvapivě – okamžitě odvedl diskuzi jinam. Zeptal se mě, odkud jsem přišel.

„Ostrava, ano, tam to znám, tam máme taky dobrou kung-fu školu.“ Na to jsem zase kontroval svou vzpomínkou ze studentských let. Tenkrát jsem taky chodil ve dvaceti to kroužku kung-fu. Tedy, byl jsem tam třikrát, na třetím tréningu jsem si při nacvičování pádu zlomil palec na noze a pak chodil 3 týdny se sádrou, a ke kung-fu se už nikdy nevrátil. K dechovým a meditačním cvičením tedy ano, a jak říkám, samotná dechová cvičení jako taková považuji za celkem fajn, pokud při nich neproudí energie čakrami.

Když jsem se vracel domů, napadla mne poněkud provokativní otázka: „To je fajn, že se chodí dechově meditovat mezi alkoholiky a feťáky, ale neměl by tam být taky duchovní naší víry? O tom se nemluvilo... a ani to není obvyklé. Není církev v tomto přece jen tak trochu málo aktivní?“

V pondělí mě oslovila kolegyně, která na tomto semináři taky byla: „Tak co, cvičíš doma? Já jo, a je mi skvěle.“ Zavrtěl jsem hlavou a šel si po svých, zatímco ona nadšeně popisovala ostatním zážitky z cvičení a ukazovala jim taky onen internetový odkaz.

Poslední mimotematický obrázek jsem udělal cestou domů, prostě se mi tahle reklama líbila.