Dřysty jedneho kolika, ktery uvěřyl v Pana Ježíše.

Ohlédnutí - noc 23/24. 8. 1572

23. 8. 2012 4:04
Rubrika: Otazníky


Ach, čtenáři! Nebyl to ani zdaleka strach ze smrti, který mě svíral za tohoto pohřebního večera - a pohřebním byl dokonce už tehdy, než byl zmordován první hugenot -

jako spíše zoufalost, že se cítíme tak nenáviděni převelikým počtem těchto dobrých lidí, členů téhož národa co my, poddaných téhož panovníka, podrobených co my témuž

lidskému údělu, těšících se ze stejných radostí, trpících stejnými neduhy, stejně poplašených útoky stáří na naše

pomíjející těla, našich to bratří, tak jako my jsme beze vší pochybnosti bratry jejich - a nikoliv "zetlelou haluzí stromu

Francie", kterou třeba mocí mermo odříznout, jak to pravila v tomto okamžení Jezabel v Louvru svému synovi, aby

vyrvala jeho pochybnostem rozhodnutí o naší smrti. Ano, pravil jsem a pravím až do dnešního času, ve všech směrech

jsme jejich bratry a nikoliv bytostmi, které papeženští kněží ve svých kázáních nehorázně vytlačovali z všeobecného

lidského společenství, snižujíce nás na postavení "psů", "plazů" a "odporného hmyzu", které sám Bůh kázal rozdrtit.

Takto přemýšleje v nočním tichu s očima pootevřenýma a upřenýma na svíci, jejíž žlutavý plamen jako by skomíral, aniž

by zhasl navždy - dobře v tom se podobaje pronásledované víře našich - , jal jsem se vzpomínat na Alizon a toto

přemýšlení mě převelice bolelo, ne že bych k ní pociťoval něco jiného než přátelství, ale že ony tak nenávistné řeči té

dobré dívčiny - ozvěna toho, co povídal lid - se mi prodraly do duše velice velmi a nakonec v tomto mlčení, v této

opuštěnosti, v tom nekonečném očekávání bylo moje soužení tak nesmírné, že jsem si levou rukou zakryl oči, aby mě

nikdo neviděl, a plakal jsem.

Dobře vím, běda, že náboženská horlivost propuká rovněž u našich ve svých nelidských a nelítostných důsledcích, že

krev Michalské noci ještě křičí proti nám a že Kalvín sám přikázal, aby byl v Ženevě upálen velký lékař Michel Servet.

Ach, Bože lásky! Kdypak konečně skončí u těch, kteří tě vzývají, ten souvislý pás a zřetězení nenávistí, které vystupují

jedna z druhé a ospravedlňují mordování, páchané vědomě ve jménu pravdy - která se od jedné duše k druhé tolik mění

a střídá, že kacíř upalovaný na hranici pomýšlí toliko na to, jak by, umíraje, udal kacířství svého mučitele.


(Ukázky jsou z románu Robert Merle: Mé dobré město Paříž)

Hlas zvonu z kostela Sv. Germaina z Auxerois byl prý signálem, po němž byl zahájen zákeřný útok ozbrojenců katolické strany na nic netušící hugenoty. Stalo se tak v Paříži, v noci na 24.8.1572 a tato událost vstoupila do dějin jako Bartolomějská noc. Do města se sjely tisíce lidí a oslavovali svatbu Jindřicha Bourbonského a princezny Markéty z Valois. Touto "ekumenickou" svatbou předního hugenota a katolické princezny mohly být zakončeny náboženské války, které Francii sužovaly už dlouhá léta. Namísto toho došlo k další eskalaci krveprolití a dalšímu kolu náboženských válek.

 

"Nuže, braši," zvolal jsem, "pusťme se k řece Seině! Snad bude možno ji přejít navzdory řetězům!"

Leč neušli jsme s mečem v ruce ani dvacet sáhů, když jsme spatřili, jak se proti nám hrne silná horda vražedníků, kteří

spatříce nás ječeli "Hr na Věc!" a snažili se nás obklopit, toto obchvácení jsme jim zmařili tím, že jsme se postavili zády

ke zdi a napřáhli zakrvácená kopí před sebe, i překvapila tato podívaná jejich krásné nadšení.

"Kmotři!" křičel jsem mocným hlasem, avšak snaže se drmolit překotnou mluvou Pařížanů, neboť jsem dobře věděl, že v

tomto nebezpečenství musím s plným vědomím prokazovat velice dobrou vyřídilku, "cožpak to znamená? Máte nás za kacířské psy?"

"To se rozumí!" pravil veliký a tlustý chlap, jemuž ostatní říkali "hejtman" a který byl asi čtvrtníkem nebo desítkářem;

svým stavem byl asi mistr řemeslník a z vlastní vůle mistr mordýř a sběratel kořisti, avšak, jak jsem usoudil, bylo mu

milejší rabování než zabíjení. "To se rozumí, darebo!" křičel hrozivým hlasem, mračil se a mával bambitkou. "Patříš k tomu ohavnému hmyzu a my tě bez prodlévání zašlápneme!"

"Blahoslavená Panno," křičel jsem tehdy a chopil se medailónku s Marií, který mi visel na krku, donesl jsem jej ke rtům,

"ochraň mě, blahoslavená Panno, před tímto krutým omylem! Jsem dobrý katolík, kmotře, a horlivý, pilně navštěvuji kázání dobrého faráře Maillarda a mohu vám odříkat Zdrávas Maria, jako když bičem mrská, dopředu stejně co jeden

každý, jenomže také pozpátku, jak prý to činí náš Svatý otec!"

"Pozpátku!" pravil jeden z těch prosťáčků, který nad tím zůstal s ústy dokořán.

"Ty s tou lucernou," pravil čtvrtník stroze, "podívej se, co to má za medailón!"

"Je to vskutku blahoslavená Panna," pravil nosič svítilny, aniž se odvážil ke mně příliš blízko, dole byl můj meč a nahoře má dýka. "Medailón ze zlata, hejtmane."

"Ze zlata?" pravil hejtman s lačným výrazem, zvedaje bambitku, tento pohyb přiměl Miroula po mé levici, aby se smrštil jako had, aby vklouzl rukou do nohavice a vytáhl odtud nůž.

"Z bronzu, kmotře!" pravil jsem hbitě. "Nejsem sdostatek mohovitý, abych si dopřál zlato!"

"Jsem té mínky," pravil jeden z těch hrdinů, tváře se chytrácky, že to je ženevský urozenec, který nás chce ošálit lživými řečmi! Je to šlechtic! Pohleďte na jeho kabátec a jeho perly !"

 

Nechce se mi tentokrát historii těch událostí. Jen takto to chápu, že spíše nežli víra a ony kategorie, jako DOBRO a PRAVDA hrály spíše roli dychtivost po moci a intriky. Každopádně Bartolomějskou noc zařazuji do sbírky toho nejhoršího, co si lidé mohou navzájem udělat.

Naštěstí Miroul mě vedl bludištěm úzkých blátivých ulic k radnici a na náměstí Gréve, kam jsme konečně dorazili, i byl tam nesmírný dav lidí s pochodněmi a svítilnami a tuze pobavený podívanou na pranýř, jakousi osmihrannou dřevěnou

klec natřenou krvavě rudou barvou, tato klec se za zlověstného skřípání točila na čepu, vystavujíc dokola kolem při

svém pomalém otáčení nešťastníky v ní zavřené s hlavou prostrčenou a zachycenou v otvoru ve dřevě a vystavenou

nadávkám trhovkyň, blátu a výkalům všech a kamenování uličníků. Jakýsi chlapík, jehož jsem se odvážil zeptat, kdože

jsou ti holomci satanášovi, kteří se tam točí tupeni, vysmíváni a mrzačeni ode všech, mi se smíchem pravil, že jde o tři

pastory náboženství obnoveného, které právě chytili a s nimiž se lidé hodlají maličko pobavit, prve než je propíchají dýkami a vhodí do řeky Seiny.

Srdce se mi sevřelo lítostí a hrůzou, jak jsem pozoroval pomalé otáčení té červené klece - krásné to svědectví vynalézavosti člověka, běží-li o mučení vlastního bratra -, a prohlížeje si ty mučedníky nanejvýš pozorně strachoval

jsem se, že mezi nimi poznám pana Merlina, leč byl-li v jejich počtu, nemohl jsem ho rozeznat od druhých, tak byly jejich

tváře ubohé, opuchlé, pomazané krví a blátem a oči navíc takřka už vyhřezlé skrze kamenování.

"Ach," pravil ten Kuba pitomě se chechtající, na něhož jsem se obrátil, "jak špinavou a sprostou tvář mají ti psi kacířští! A pozorujeme-li to jejich škaredé šklebení, dobře vidíme, že peklo je nemine!"

Ukázal jsem mu záda, Miroul mi byl po levici a Fröhlich za mnou, meče jsme neměli v pochvách, leč drželi jsme je pod

pažemi, abychom jich mohli rychle použít a nemuseli je mít v rukách, což by možná nasadilo brouka do hlavy lidu kolem

nás, který byl tuze rozhněvaný a rozkřičený, nejeden z těch lotrů měl krev až po lokte a tvář zvláštně opojenou, jako by nalezl zalíbení v zabíjení bližního svého.

 

 

Když jsme prošli ulicí Leuffroyovou, Fröhlich nás vedl zahnojenou a zablácenou zkratkou, kde jsme se zaneřádili;

chodilo však tudy tuze málo lidí, neboť jsme uhlídali toliko jakéhosi muže kráčejícího proti nám, který upoutal mé zraky,

poněvadž nesl v náručí nahé pacholátko, a to se blaženě smálo a hrálo si baculatými prstíky s černým, hustým a kadeřavým vousem toho chlapa.

"Brachu," pravil jsem a zastavil se, všecek dojat tou půvabnou podívanou, "podobá se mi, že to děťátko nalezlo v tobě zalíbení."

"Já v něm však nikoliv," pravil muž hrubým hlasem, pohlížeje na mě upřeně temnýma a lesklýma očima, "je to štěně

kacířské. A já běžím nyní k Seině, abych je tam zapíchl a utopil."

"Jakže?" pravil jsem. "Zhubit je chceš? Tak malé děcko, které neumí ani mluvit, ani čemu naslouchat? Čemu že rozumí z náboženství?"

"Je to símě kacířské," pravil muž zamračeně. "Pane," pravil otáčeje hlavu k ulici Leuffroyově, kde bylo vidět pobíhající

hordy vražedlníků, "pustíte mě, nebo mám zavolat ,do zbraně a hr na Věc?"

"Brachu," pravil jsem, "mýlíš se. Jsme dobří katolíci. A chtěl bych to pachole jen proto, že je chci svěřit jedné své příbuzné, která je vychová v pravém náboženství."

"To není možné," pravil muž neoblomně, zatímco dítě, smějíc se a žvatlajíc, mu hladilo vous malými líbeznými prstíky.

"Jak už jsem pravil," pokračoval a oči se mu blýskaly, "jdu ho zapíchnout a utopit. A mordié, mám na to takový zálusk, že mě už ruka svrbí."

"Brachu, já to dítě koupím za to, kolik si řekneš."

"Ach," pravil ten chlap pohlížeje střídavě na pacholátko a na můj váček, jako by váhal mezi dvěma rozkošemi stejné hodnoty.

"Deset zlatých," pravil jsem.

"Platí," pravil vousáč, leč s velikou nechutí, jak se mi zdálo.

Vyplatil jsem mu zlaťáky, které pouštěl jeden po druhém do svého váčku. V okamžení, kdy mi měl podat pachole, se

však prudce obrátil zleva doprava a otočil se ke mně zády, poté se však ke mně stočil tváří a tu svou něžnou kořist mi takřka hodil do rukou. Načež vzal hbitě nohy na ramena.

"Pane můj," vykřikl Miroul, "on je probodl! To je příčina, proč utekl! Vizte krev, která dítěti prýští ze srdéčka!"

 

Pro objektivitu je třeba dodat, že ač za násilnosti z Bartolomějské noci nese odpovědnost katolická strana, nebyla jediná, která se dopouštěla svinstev. Je zmiňována "Michalská noc" v Nimes pět let předtím, která představovala Bartolomějskou noc naruby, vražděni byli katolíci.

Každopádně, když někde čtu o Francii jako vzorném příkladě náboženského života, tak se mi právě Bartolomějská noc vybaví.

Jak jsem se dočetl, hugenotské války trvaly dlouhé roky, ale skončily porážkou protestantů a rekatolizací Francie. Většina protestantů pak odešla ze země. (To mi připomíná naše dějiny, i časová souvislost by tam trochu byla).

Ale vítězství katolické strany nezůstane na dlouho. Na dveře zabuší Velká francouzská revoluce, a po ní gilotinový jakobínský teror, namířeny i proti katolíkům.

Miroul tentokráte opomněl nás vést, jeho duch byl zaměstnán jinde, i jeli jsme přímo ulicí Pod vysokým loubím a narazili jsme zbrkle nosem na klášter františkánů, kde jsme se znenadání octli zabředlí vprostřed převeliké tlačenice

ječících a řvoucích ženštin, které vlekly do kostela hugenotské dámy, aby je bez okolků obrátily na pravou víru. Naši

koně nemohli v této vřavě postoupit ani o délku kopyta, i byli jsme nuceni přihlížet tomuto prapodivnému divadlu.

Velká vrata františkánského kostela byla široce rozevřená a na hlavním oltáři štědře osvětleném velikými svícny zářila ona modla, kterou papeženci zvou svátost oltářní a před níž ty lítice chtěly, aby nešťastnice padly na tvář a odpřísáhly

- některé (a najmě ty, které držely v náručí malé děti) se podrobily a zřekly víry; nejspíše soudím proto, aby ochránily

svoje potomky před smrtí nebo utrpením, jiné bez váhání odmítly, ty pak byly chopeny za vlasy, zasypány posměšky a

plivanci, svlečeny a odtaženy k podstavci sochy svatého Ludvíka krále (která se tyčí mezi dvěma velkými chrámovými

portály), kde je ty zaslepené hrozny farních čarodějnic, řvoucích, ječících a mečících, až krev stydla, tloukly, škrabaly a

kopaly, a jak jsem viděl, ponechaly ty mučednice jejich kacířství teprve tehdy, když je pokládaly za mrtvé.

Odkazy:

https://marushka.signaly.cz/0809/bartolomejska-noc-aneb-proc

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bartolomějská_noc

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kalendarium/26270-pariz-zazila-krvavou-bartolomejskou-noc/

http://vargulic.blog.idnes.cz/c/206771/Noci-kdy-se-vrazdi-Bartolomejska-a-ty-dalsi.html

Zfilováno - ve filmu Královna Margot


 

Zobrazeno 3173×

Komentáře

znova2010

Úcta k právům druhého je zednářský nesmysl.

Doufám, že církve na něm nemají pokud možno žádný podíl.

----------------Prosím doložit. Druhý člověk nemá právo na - život/svobodu/bezpečnost?
Za co potom bojují tihle prolife, když ne z úcty k právu člověka (i nenarozeného) na život? (a kterážto aktivita má, přes určité výhrady k nim, moje sympatie a respekt).

V čem spočívá rozdíl mezi úctou k druhému člověku a ctěním jeho práv?

P.S.:
Taky mi čím dál víc kohosi připomínáte.

JiKu

V čem spočívá rozdíl mezi úctou k druhému člověku a ctěním jeho práv?

No, to vám nechám za domácí úkol.
Nedomnívám se, že na to nejste schopen přijít sám. :-)

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz