Hospodské šplechty, aneb na pivu s buddhistou.

Ten víkend jsem strávil s partou na Vysočině, s více nebo méně úspěšně realizovaným úmyslem se na běžkách odreagovat. Jde o starou partu, jejíž jádro se poznalo na jednom sebepoznávacím pobytu už před 12 lety, a od té doby se změnila v jakýsi neformální turistický oddíl; občas se sejdeme na nějaké akci – běžky, kola, a byli jsme i na vodě a někteří pak jezdí pravidelně v létě k moři do Chorvatska. Původní složení bylo za těch 12 let mnohokrát modifikováno, vlastně je nás z původní sestavy asi už jen šest, zato postupně přišla spousta lidí z okruhů různých známých.

Tenkrát vedli ten pobyt psychologové, a kromě psychologických poznávacích zážitkových technik jsem si později přičichl k různým věcem, především z východu – učil jsem se některým meditačním způsobům, zejména trénink všímavosti, a další řadě věcí.

Bývaly doby, kdy jsem to vše -  jak se u nás říká - „žral i s navijákem“, a onen vedoucí byl pro mne guru - největší na světě.  Ale pak se životní cesty tak trochu zaklikatily.  Onen  psycholog mne v dalším životě osobně  zklamal, a zklamala mne i celá ta psychologická (pa)věda, v rozhodujících chvílích mi nepomohla.

Pavel stojí za organizací většiny těchto akcí, vyprofiloval se za těch 12 let jako  velký horský vůdce a přirozený organizační talent.
V osobním životě ho zaujaly meditační věci a v dalším čase se  začal se zajímat o buddhismus a přihlásil se k tomu směru.  O duchovnu jsme spolu vášnivě diskutovávali od počátku.

Pavlova nechuť ke křesťanství se počítá zhruba  od doby, kdy se holka, se kterou kdysi chodil, rozhodla odejít do nějakého řeholního řádu, a proto se s ním rozešla.  Je fakt, že správného buddhistu si představuji jako astenika, vegetariána a absolutního abstinenta; zatímco Pavel ze všech vegetariánských jídel miluje nejvíc smažený steak (tam je přece celá louka), a pokud nemá aspoň 4 piva, tak nefunguje ani nemedituje.  
Možná je to zrovna tak mizerný buddhista, jako asi já jsem mizerný katolík.

V polovině trasy jsme sedli do hospody – na oběd a cosi vypiť.. Posadil jsem se hned vedle Pavla, vedle nás seděla jedna kamarádka – učitelka Saša – ta chvílemi poslouchala, ale nijak moc nezasahovala do hovoru a ostatní seděli u stejného stolu na opačném konci, ale neposlouchali nás a bavili se mezi sebou.
 S Pavlem se sice známe od začátku, takže už 12 let, ale dlouho jsme se neviděli, skoro 3 roky.  
Měl jsem totiž osobní problémy a začal jsem se stranit lidí, včetně této komunity – takže jsem nyní znovuobjevil po delší pauze. Zatímco Pavel, ten  je celou dobu náš horský vůdce a snad nevynechal jedinou akci.

Plkali jsme o životě, o tom, jak to kdo má – s ženami, v práci a po práci. Jsme nakonec oba outsideři, Pavel i já – já měním pracoviště jako ponožky a nikde se mi nedaří, Pavel zase zkrachoval se živností a vletěl do dluhů, a v privátním životě na tom jsme asi taky stejně mizerně. Pavel ale vypadal šťastněji, on totiž nemá ve zvyku pořád nadávat a litovat se (to na rozdíl ode mne). Vždycky říká, že ho přece meditace a duchovní cvičení učí  se oprostit od takových přízemních věcí, včetně vztahů.
Pak jsme začali probírat různé věci. V jedné chvíli jsem litoval, že nemám diktafon, protože to byl poučný rozhovor. Bohužel, většina věcí mi vlivem času a snad i vypitého piva vypadla z hlavy, a i to, co jsem nyní hodil na sklo, je spíše rekonstrukce než zachycení přesného průběhu.
Určitě mne můžete napadnout, že jsem pomýlený, a že povídám nesmysly. Asi ano. Ale vše, co jsem řekl, vyplynulo prostě z mého stavu poznání.

„Víš,“ řekl jsem, „já už na ty východní věci a meditace nejsem. Zvolil jsem asi jinou cestu. Když mi bylo hodně zle, jedna kamarádka mne přivedla k Ježíši a ke křesťanství. To mi pomohlo. Moje situace se začala lepšit. Nedá se říci, že je to dnes dobré, ale taky jsem se něčemu naučil.“

Čím to je, že se ta situace začala lepšit? Věřím tomu, že byl splněn slib, a že mě Pán Bůh z problému vyvede. A že mne nevyvedl zcela? Ani já jsem nedokázal jít jeho cestu beze zbytku.

„Jednu dobu jsem snad byl náboženský fanatik. Ale už mě to přešlo a beru to trochu s odstupem. Fanatismus nechám jiným.“
Pavlova reakce nenechala čekat. „Víš, Robo, na křesťanech mi vadí, že jsou netolerantní. Oni tvrdí, že pravdu mají jen oni, a všichni ostatní se mýlí. Takže my buddhisti, hinduisti, a všichni ostatní jsou mimo.“
„Pavle,“ pokouším se pomalu formulovat odpověď, „pokud připustíš, že když je něco červené, nemůže to být současně černé; že když přímka směřuje na jih, nemůže současně směřovat na severovýchod. Takže pokud má pravdu Buddha nebo bohyně Kálí, tak nemůže mít pravdu současně Ježíš."

Jedna z kamarádek, co seděla vedle a prosmekla se kolem nás na toaletu, cosi zaslechla a jen podotkla: „Já si stejně myslím, že k Bohu vedou různé cesty, a není jen jediná správná.“

Hm, hm, přiznám se, že jsem tomu vždycky tak věřil. Jenže vyznávat křesťanství znamená považovat slova jeho ústavy – Písma za pravdivá, a ta praví něco jiného.
Taky jsem si nebyl jistý, že je pravda, co jsem řekl. Může být červené současně černé? Že nemůže, tím si nejsem jist. A i mimoběžné přímky se třeba mohou protnout, když je jsoucno zakřivené.

„Mno, v Písmu se píše něco jiného. Já jsem ta pravda, a život – tak nějak to řekl Ježíš. Není jiné cesty mimo mne. A pokud uznávám, že jsem křesťan, musím tahle slova brát vážně. A ještě něco. Jaké je nejvyšší přikázání? Nebudeš míti jiných Bohů mimo mne! Ono to má širokou působnost, ale taky to znamená, že nebudeš vyznávat nic jiného.“

Přece jen pořád mluvím jako fanatik. A Pavel mne zjevně nepoznává – co se to se mnou stalo, co to se mnou ti pánbíčkáři udělali, dyť jsem býval normálnější….

„Víš, jak je Buddha tolerantní? On totiž řekl: Nevěřte mi. Nikomu nevěřte, ani mně. Protože uznával, že je člověk, a je omylný!“ tak mi namítl.

Ani neví, jak mi naběhl na vidle.

„Joooo, Pavle, a takový guru ti přijde důvěryhodný? Dyť nejjednodušší, co můžeš udělat, je ho poslechnout a nevěřit mu. To křesťané tvrdí, že Ježíš je Bůh, nebo že je prostě s Bohem jedna bytost. Takže má informace z první ruky a určitě se mu věřit dá.“

Ne, není mým úmyslem evangelizovat, zmanipulovat kamaráda, aby se zřekl Buddhy a nechal se pokřtít. Ne, jen mne baví si povídat, jestli mu budu stačit s argumenty. A znovu připomínám, jsem jen amatér, nejsem profík.

„Víš, Robo, mi se stejně líbí ten Halík. Ten klidně s buddhisty medituje, a on i řekl cosi na ten způsob, že nakonec víra má společný základ.“

-„Já vím, Pavle. Jen nevím, zda Halík je zrovna nejlepší příklad. Vím, že ho moc nemají rádi, a to ani protestanti, ani velká část katolíků, on je prostě hodně extrémní, na Gaussově křivce je dost daleko od středu. Na druhé straně – na druhé straně od Halíka – jsou třeba v katolické církvi takoví tradicionisti, kteří mají problém třeba i s papežem Janem Pavlem II, a vůbec se vším – chtějí mít mše jen v latině a prý všechno, co se posledních 50 let dělo, a úplně všechno, co dělá někdo jinak,  je podle nich špatně.
O Janu Pavlu II se třeba říká, že políbil Korán a s indiánskými šamany kouřil dýmku míru. A je z toho kravál, jestli může papež políbit Korán. Nevím, jestli je to pravda, četl jsem o tom jen na diskuzích na internetu.“

Co vlastně mohu říci? Pavel je buddhista, a já přitom obhajuji směr, jehož příslušníci – křesťané -  jsou rozhádání, a celé hnutí je rozpolceno. Já tomu vlastně sám nerozumím, jak tomu může rozumět takový buddhista? Copak buddhisti měli někdy reformaci, náboženské války a inkvizici? Jednou jsem si psal s mladou ženou, která mi vyprávěla, že z takového důvodu nakonec konvertovala k buddhismu, ač měla křesťanskou výchovu. Prostě ji rozpory mezi slovy a činy a celá rozpolcenost křesťanství nakonec dovedly k pochybnostem, že je tady pravda. Zatímco v buddhismu našla víc úcty k člověku a víc tolerance.

Oni jsou fakt tolerantnější, než křesťané. Uvažoval jsem, čím to bude, že nejsou tak agresívní.  Třeba Zlého tolik neohrožují, tak je nechává na pokoji.

Ale fuj, už taky vidím toho Rohatého všude. Na to je prý dobrá Zyprexa a elektrošoky.

A Pavel se toho ujal. „Já jsem slyšel, že prý někteří faráři na Půlnoční vyhodili lidi – prý když nechodí přes rok, nemají na Vánoce v kostele co dělat.“
-„No, kdoví, jak to bylo. Blbci jsou prostě všude. Nicméně, v katechismu se ukládá, že máš opravdu chodit každou neděli.“

-„A když nebudu?“

Co mám na to říci. Když to někdo myslí vážně, asi tak neuvažuje, protože tam chodí rád. Přiznám se, že mám taky problém vstát a jít na často nudný program do kostela. Ale prostě to beru jako už to poslední, co ještě pro Pána Boha mohu udělat, že k němu aspoň někdy zajdu na návštěvu.

Měli jsme ještě uběhnout na běžkách kus cesty, ale čárek piv přibývalo, hlavně u Pavla. Tím mu ale narůstal účet. Začal naříkat, že moc utratí, tak jsem ho jen upozornil, ať prostě nechlastá.  Navíc obžerství je hřích. Sice bych měl asi držet hubu, protože obžerství a nemravné myšlenky jsou nejen jeho, ale především i můj problém.

„Víš,“ řekl na to, „my se máme duchovním cvičením a meditacemi oprostit od takových potřeb, jako je chtíč, a tělesné potřeby.“

-„No vidíš, Pavle, a já si myslím a věřím tomu, že ani to nejlepší duchovní cvičení a meditace tě neosvobodí a že je to vše jen klam a podvod.“

-„Jak to? Duchovními cvičeními se přece rozvíjíme k dokonalosti a osvobozujeme se!“

Ano, to si po zkušenosti s tím, co jsem se sám učil, opravdu si dnes myslím, že celé ty meditace a východní věci jsou na kočku – mámení a klamy. Ale nechci Pavla zbytečně nasr…  a rozkopat mu bábovičky. Zkusím to opatrněji.

„Podívej, nemůžeš se zdokonalit sám od sebe. To nejde. A jestli ti to tak připadá, žiješ v klamu. A víš proč? Představ si, že porouchaný automat se odmítne obrátit na výrobce a nechat se od něho opravit. A bude si myslet, že se dokáže opravit sám. On sice pak bude nějak fungovat, ale zákonitě zůstane porouchaný, protože jen výrobce a jeho konstruktér ho může opravit a zdokonalit.“

To se mi povedlo – to jsem vymyslel sám. Pokud je to plagiát, je neúmyslný, nepamatuji si, že bych to někde četl. Ale můj oponent se nedal.

„No, každý meditující přece potřebuje dobrého učitele a vedení – dokonalejšího. Proto máme vlastně taky konstruktéra!“

-„Ale Pavle, každej, i ten nejlepší guru je zase jenom člověk. Tedy zase jen porouchaný automat, třeba jen o něco méně porouchaný, a tak může lepší automat trochu nakopnout ten horší, ale to je tak všechno. Pokud chceš stroj vyladit úplně, musíš se obrátit na toho, kdo jej stvořil a kdo ví, co ten stroj vlastně potřebuje.“

-„Ale Robo,“ brání se Pavel, „přece nejsme zkažené stroje. Máme srdce a to je přece dobré a spravedlivé.“

-„Vidíš, Pavle, lež jako věž,“ chystám se na  závěrečnou zteč. „Co pravil Ježíš? Že lidské srdce je apriori zkažené a zlé. Možná v něm snad zůstalo cosi dobrého, ale z něj vychází závist, zloba, vraždy a smilstvo. Kdepak, zkažené srdce je zlé. No a my jsme zkažení od začátku. Zkaženi pádem a dědičným hříchem. A proto ti nepomůže nějaká meditace, ta nic nespraví, jen tvoří iluzi, že se cosi lepší.

Kdo používá  iluze? No přece ten Zlý. To je mistr iluze a klamu, nejlepší manipulátor, nejlepší kouzelník ve viditelném a neviditelném světě. Nikdo proti němu nemá šanci, tak dokáže oklamat.“

Kurnik, to jsem se rozjel. Už mluvím jako Karla, ta taky viděla toho Satana všude. Až jsem si klepal na hlavičku a považoval ji za paranoičku. Marná sláva, už nejsem, jako jsem býval. Snad nejsem paranoidní. Ale věřím, že existují klamy. A taky věřím, že klamy nestvořil Bůh, a nejsou od něj.

Naše spolusedící Saša se začala nudit, takže si odsedla a začala se bavit se společností vedle nás, o tom, kdo s kým a jak. Ono duchovno přece jen většině normálních lidí nic neříká.

„Ty, Robo, mně se to nějak nezdá. Meditace je přece dobrá věc. Dobré věci nemohou být od zlého."

-„Myslíš, Pavle? Jeden z dalších omylů a klamů. Ďábel nabízí samé dobré věci. Jednu lepší než druhou. A hned ti to dokážu na několika příkladech. Když pokoušel Ježíše na poušti, v každém kázání to je, co bylo první pokušení? Ať jsou z kamenů chleby. Před člověkem, který 40 dní nic nejed´. No řekni, nebyla to dobrá věc? A přece, přistoupit na to by změnilo běh světa.
Anebo – jak to bylo přesně s tou Evou.
Co ji našeptal Had v tom příběhu? -Že se jim otevřou oči  - a byla to pravda? Byla!  A bylo to dobré? Bylo!  Pak jim slíbil, že  hned nezemřou. I to byla pravda. A že poznají dobré a zlé a budou jako bohové, poznajíce dobrého i zlého. Stalo se to? Jo, stalo! Vše, co jim Had našeptal, bylo pravdivé a dobré.
Jen konsekvence byly chybné. Zamlčel jim, jaké budou následky. A další věc, nepřímo obvinil Stvořitele ze lhaní, a odpírání dobra. Čili - pravdivé vstupní údaje, ale chybné závěry. A taková je jeho taktika od počátku až dodnes. Používání pravd téměř úplných, jen malinký detail tam chybí. Jako právník, který ti nabídne super půjčku, že ji podepíšeš – a nevšimneš si perličkovým písmem psaného dodatku, který ti později zlomí vaz.“

I to si dodnes myslím. Je to mnohem horší, my lidé nejsme s to, sami rozeznat, co je pravda a co je dobré, a co je klam.
K příběhu o Stvoření jsme se pak vrátili. Řekl jsem svůj názor, že je to zase archetyp, je to další varianta pohádky o Jeníčkovi a Mařence (která je v principu prý nejméně 10 tisíc let stará) Je zde popis mužského a ženského principu a možná další věci, kterým ani nerozumím a možná ještě čekají na odhalení.

Pavel chvilku přemýšlel a hleděl do sklenice. Par rezignovaně řekl: „Kurnik, tak na tohle fakt nevím, co mám říci. Na to nemám další argumenty.“
--------------------
Pak jsme pokračovali na běžkách, vrátili jsme se na chatu, k diskuzi jsme se vrátili až za pár hodin, po večeři, u dalšího piva.

„Hele, nedávno mne zastavili na ulici mormoni. Taky mi ukazovali učení. Že prý byl Kristus, a pak přišel na svět ten nějaký jejich prorok a ten má pravdu. Zatímco všichni ostatní a taky katolíci jsou mimo."

-„Víš, Pavle, to není nic nového. Něco podobného na ten způsob třeba tvrdí Svědkové Jehovovi, taky mají nějakého zakladatele, nějak snad Smith se jmenuje, který se objevil. Na to má ŘKC kupodivu jednoduchou odpověď. Ona se hlásí ke kontinuitě dějin, a skoro každého biskupa můžeš vystopovat podle rodokmenu až k apoštolům. A i když se dělo v dějinách leccos, tak tohle nebylo přerušeno. Je to důvěryhodnější, než když budeme věřit, že se tisíc let nic nedělo, a pak spadne z nebe jakýsi další prorok.“

-„No, to jo, to asi budu věřit víc té ŘKC. To spíše hlavu a patu.“

-„Tak vidíš.“

Trochu oslavuji své malinké vítězství, abych jej za chvíli ztratil.

-„Ono je to horší. On ten pan Ježíš ještě řekl, že po něm přijde spousta dalších proroků a ti budou dělat různé věci a kázat nejrůznější cypoviny. Tak přišel třeba Muhammed, tenhle Smith, a možná i ten Tvůj Buddha.

Ach, že jsem si radši neukousnul jazyk. Od této chvíle jsem ztrácel body.

„Vole, ty mi tu kecáš, že Ježíš řekl o Buddhovi, který byl 500 let před ním, že to byl falešný prorok.“

-„No možná 500 let předtím, ale tady do Evropy se dostal až nyní.“

-„A co na to říkáš, že je dokázáno, že Ježíš byl taky v Indii? Snad byl i buddhistickým žákem, pak se vrátil do Palestiny a dělal tu svou činnost?“

„No, slyšel jsem o tom. Třeba to říkal náš psycholog. Víš, co si myslím? Že to je cypovina, kterou si někdo vymyslel, další klam a lež. Připouštím, že co dělal Ježíš do svých třiceti let, se neví, asi makal normálně jako tesař.“

-„Ale víš, co mi vadí? Že křesťané neuznávají karmu. Přitom karma je základní princip spravedlnosti. Jedině karma tě vede k mravnému životu – k cestě k dokonalosti. A to jsem slyšel, že křesťané karmu uznávali, až to na jakémsi koncilu bylo zrušeno.“

-„Taky jsem o tom slyšel.“ Jsem na tenkém ledě. O tom, jakým způsobem byla zvolena evangelia do kánonu a o tom, jak se selektovaly vhodné a nevhodné texty, jsem slyšel leccos. „Víš, Pavle, zpochybnit můžeš leccos. Nakonec vše. Na to mají křesťané jediný, ale nenapadnutelný argument. Pán Ježíš totiž slíbil, že bude s věřícími pořád a že jim pošle na pomoc Ducha svatého. A s jeho pomocí se nemohou mýlit. Aspoň v zásadách ne. Je to trochu mystérium.“

Přetěžká, sporná věc. Sám nejsem přesvědčen o tom, co jsem pravil. Nějaké jednodušší vysvětlení by mi bylo milejší. Tak se přiznám ke zbabělému tahu, zkusil jsem prostě uhnout…

„Já osobně na karmu nevěřím. Sám víš z fyziky a vědy, že vesmír nebude do nekonečna. Karma předpokládá, že život a vesmír vždycky byl a vždycky bude. Ale my dnes víme, že to není pravda, ani že vždycky byl, ani že vždycky bude. Jednou bude čas, kdy nebude existovat vůbec nic z toho, co známe.“

-„No tak bude karma pokračovat v jiných vesmírech, v jiných bytostech. A nadčasově třeba.“

-„Hm, to bude pěkná otrava,“myslím nahlas.

-„Bude, ale z karmy se nemůžeš vyvlíknout, je to povinnost, jedině růstem k dosažení nirvány.  Na tomto světe, můžeš jen mravností dosáhnout toho, že aspoň nebudeš mít negativní karmu, a nepůjdeš do horších podmínek. Ale nedosáhneš dokonalosti – takže i po smrti musíš jít nějak dál…“

-„Hm, hm. Katolíci tvrdí cosi podobného. Jen tomu, co se děje po smrti, říkají očistec. A taky věří, že na očistec může být jakýsi vliv i za života a snad u jiných lidí. Nekatolíci zase na očistec nevěří, ale to je teď jedno. My křesťané říkáme, že k mravnosti je i jakási milost, daná shora. Máme hodně zla, ale nepotřebujeme karmu. Pán Bůh to vzal na sebe tím, že obětoval Ježíše, tímto mechanismem byla celá ta negativní karma zrušena.“

-„Jo tak to tedy je? Já jsem ani nevěděl, k čemu ta Ježíšova smrt byla dobrá…“

-„Jak chceš, třeba si mysli, že k vyrovnání negativní karmy. Sám si řekl, že svět je spravedlivý, a za všechno zlo a negativní karmy to někdo musel odskákat. Abys to nemusel být ty sám, vzal to Ježíš prostě na sebe.“

-„A co jako musím udělat, abych toho dosáhl?“

Teď to nechci zkazit. Poslouchala i kamarádka Saša, sice jen chvilkami, drny u vedlejších židlí byly zajímavější, ale tohle ji zaujalo. A nechci naléhat. Opravdu jsem nepřišel kázat, jen diskutuji.

„Vlastně nemusíš dělat moc, Pavle. Jen to neodmítat. Ta milost se vztahuje na všechny, kdo ji neodmítnou. Jsou směry, které tvrdí, že musíš jednoznačně chtít, a následovat, aby se na tebe milost vztahovala. Nevím. Já si myslím, že se vztahuje na všechny, kdo ji neodmítnou.

A když ho budeš hledat, nakonec se ti ukáže a dojdeš k němu. On totiž vždycky vyslechne ty, co k němu volají. A pokud to tak nevypadá, je proto nějaký důvod."

-„Takže se musím nechat pokřtít?“ vstoupila do hovoru  – jen jedinkrát, a právě nyní, Saša.

-„Myslím, že to není rozhodující. Můžeš být pokřtěný a odmítnout… rozhoduje nastavení Tvého srdce.“

Saša přikývla, zjevně ji odpověď uspokojila, protože se spokojeně usmála. Nevím. Tradicionalistu a fanatika by taková odpověď určitě neuspokojila. Ale – přece nebudu nikoho strašit.

Už ze mne mluvila ta vypitá piva, takže možná tyhle myšlenky byly nesouvislé. Lidé, co se nebaví s křesťany, to nepochopí. Pavel třeba vůbec dosud nevěděl, za co a proč Ježíš zemřel. Nikdy ho to nezajímalo.

-„No, dejme tomu. A proč je svět pořád stejný?“

-„On už není stejný. Všechno je jinak. Ono ještě možná dobíhá přechodné období, kdy bude pokračovat milost… aby bylo ještě více lidí, kteří pak budou u Boha. Jednou tento svět už nebude a pak bude naplněn ten záměr.“

Ale nakonec jsme se vrátili k onomu Buddhovi. Pavel na své bábovičky nenechá šáhnout.
„Stejně křesťani tolerantní nejsou.“

-„To už jsme řešili. První přikázání tvrdí, že nebudeš mít jiných Bohů. Protože Hospodin je žárlivě milující. Přitom je to na tvou ochranu. Pokud na receptory ve svém mozku nedáš to, co tam patří, nakonec tam přijde něco, co tam nepatří. V nejhorším případě chlast, drogy, peníze nebo kariéra. Nebo něco jiného, klidně závislost na psychoterapii nebo meditacích. Něco, čemu se pak budeš klanět, ale bude to klam.“

-„Počkej,“ motal se Pavlovi jazyk, „já se doma pokloním Buddhovi. Mám dřevěnou sošku na polici. Dělám něco špatně?“

-„Nic nového pod sluncem, vole. Jen se klaníš kusu dřeva. Něčemu, co vytvořil jiný člověk. Přece se píše v přikázání, tedy v hebrejském originále, že se nebudeš klanět šutrům, dřevu ani ničemu, co vytvořily lidské ruce.“

-„Aha, to má logiku.“

-„Víš, Pavle, některé věci logiku třeba mají. Lidé se už klaněli lecčemu. Starozákonní příběhy ukazují, jak se klaněli třeba zlatému teleti anebo jakémusi Baalovi. A když jsme u té tolerance, tak si taky přečti, jak ti tolerantní Mojžíš třeba s nimi zatočil.  Kdepak, vždy je nebezpečí, že když odbočíš, podlehneš klamu.“

Skoro nevěřím svým uším, co to říkám. Hovor se ale stočil na Pavlovu námitku, že křesťané taky poklekají před křížem ze dřeva, navíc na něm mají pověšenou figurku. Namítám, že jen katolíci, pokud vím – evangelíci mají ten kříž prázdný. A i tak to je jen symbol – nepoklekají přece před kusem nábytku, ale před svým Pánem.

„Víš, Robo, jak se volí takový dalajláma? To se vybere nějakých 50 věcí a jen ten z kandidátů, který pozná, které věci byly od předchozího dalajlámy,  se stane novým. Prý je to pravděpodobnost k několika tisícům, tak ať mi nikdo netvrdí, že volba dalajlámy je nějaké mámení a klam.“

„Ty jsi vůl, Pavle. Pokud jde o klam, pro takového Zlého je to maličkost.“
„Počkej, jak to myslíš?“
„Satan, Pavle, ví leccos. Vybrat jakési tři předměty, to dovede i méně schopný kouzelník. Nezapomeň, kdo  je po Bohu nejmocnější a nejdokonalejší bytost. A ten tě oklame v daleko těžších úkolech, než je tento.“

-„Ty chceš říci, že za volbou dalajlámy stojí Satan?“

Zarazil jsem se. Fakt už mluvím jako blázen. Asi jsem taky vypil moc piva - sice jen tři, ale nejsem na ně moc zvyklý.

„Nevím, Pavle. Asi takhle. Víš, co původně jméno Satan znamenalo? Žalobce. To je jeho hlavní činnost. Funguje jako policejní provokatér. Něco vyprovokuje, a pak ti to dá sežrat.“

To se Pavlovi zalíbilo.
-„Už je mi to jasný. Takže za to, že jsem se přežral, nemohu já, ale může za to Satan. Stejně, že mám chuť na baby a smilnit.“

-„Tak jednoduché to není. On sice provokuje, ale ty rozhoduješ o svých činech. Můžeš provokacím podlehnout, ale můžeš je odmítnout. V tom je ta svoboda. Ale když podlehneš, dostaneš se do rizika.“

-„Jo tak, a když tedy se bojím a nechci mu podlehnout, tak mám být křesťan.“
-„No, proč ne, tak nějak to je.“

-„Počkej, ale co je to za svobodu. Taková svoboda je pěkně na h… Vlastně křesťané jsou křesťany jen ze strachu.“

Ach jo, že jsem toho Satana vyvolával. Je to stejná argumentace, jakou právě na mne před dvěma roky používala Karla. A taky jsem ji tenkrát  posílal do háje, ať mne nestraší.
Kdepak, tímto jsem prohrál. Protože pak už měl Pavel ze mne jen legraci. Navíc mi došly argumenty. Jsou křesťané křesťany jen ze strachu? Z Ďábla, z pekla, ze smrti? To by bylo asi dost smutné.

Vlastně jsem se zesměšnil. Protože pak jsme už zaplatili a zvedali se.
Naše vášnivá diskuze druhou polovinu stolu přece jen zaujala, ale pro odlehčení se tam začala probírat Šifra mistra Leonarda. Jaký to byl skvělý, pravdivý a vše vysvětlující film.
Lezlo mi to na nervy, tak jsem jen nadhodil -  četl jsem nejméně tři detektivky a viděl nejméně dva další filmy s modifikovaným obsahem – že se zachovala pečlivě skrytá Ježíšova korespondence, že se někde našlo původní evangelium, od kterého ti ostatní opisovali a upravovali jej, a podobné věci. Nakonec Pavel hned připomínal ono Evangelium podle Tomáše, které si můžeme přečíst na internetu.
 A nyní Pavel, asi pod vlivem vypitých piv, hned dodal – „Jasně, Robo, za Šifru mistra Leonarda může  přece Satan.“ Raději už jsem držel hubu.
Po návratu na chatu, kde jsme spali, jsem se ještě pokoušel trochu zapojit do zábavy. Jedna z dívek, kterou jsem z dřívějška neznal, ale která prý organizovala  jiné setkání, začala nadšeně popisovat svoje dojmy a zážitky z Rodinných konstelací.
Rodinné konstelace nemám rád. Osobně považuji za šarlatánství, jakési psychologické léčitelství, prováděné amatéry, a když jsem slyšel, že je dělá i L., psycholožka, kterou znám a které jsem dříve věřil, vyslovil jsem nahlas svůj podiv. Tím jsem se stal neoblíbeným, protože v téhle komunitě prostě  Rodinné konstelace letí  a jsou –in-. Namítl jsem, že jde o mámení – protože si taky mohu udělat týdenní kurz a předvádět, jaký jsem guru. Připitý Pavel k tomu přisadil: „Jasně, Rodinné konstelace zavedl Satan.“
Popravdě, já si to fakt myslím, protože Rodinné konstelace už zblbly hodně lidí, ale neřekl bych to nahlas. „Jasně“, podívala se na mne ta dívka, a otočila list.
Začala popisovat svoje zážitky z jakéhosi zkaženého rande, jak to zvorala, protože kluka nevzala za ruku. Pak to spolu s další mluvčí začala rozvíjet, jaký muž ji na rande imponuje a zaujme a jaký ne, a jási šel raději lehnout, protože tohle slepičení mne fakt nezajímalo. Do konce už pak na mne nepromluvila a když mne viděla, ohrnul se jí ret. Je mi jasné, že pokud bude něco v budoucnu organizovat ona, budu ten poslední, koho pozve. Kupodivu mi to nevadilo.

V posteli jsem pak jen litoval, že jsem zůstával na noc a nejel jsem raději navečer za rodinou a dcerou, jak jsem uvažoval – že na noc pojedu domů. Ale vypil jsem něco piv.
 A když jsem se druhý den vracel autem, uvažoval jsem, jak jsem se změnil.

Nedávno jsem četl na jednom blogu smutnění jedné uživatelky, že si přestala rozumět s kolegy z kruhu a cítí se mezi nimi odcizená. I já měl takový pocit.

Na toto setkání jsem se těšil – a splnilo svůj účel. Hezky jsem si popovídal s dvěma kamarádkami, které jsem dlouho neviděl – jednu tři roky, druhou dokonce šest let; obě se mezitím staly mámy a s nimi jsem si rozuměl nejlépe.  Prožívají to, co my jsme předtím prožívali s dcerkou, když byla malá. No a proběhl jsem se na běžkách. Ale dnes mne fakt nezajímají už ani Rodinné konstelace, ani kecy o meditacích, ani ono Beverly hils – kdo s kým se sešel a rozešel, a jak to chodí na prvním rande. Vlastně jsem si s většinou neměl co říci a napříště si asi raději zajdu zaběžkovat sám. Možná stárnu, a stává se ze mne onen jezevec, kterým jsem býval, možná jsem fakt jinde, než oni.
Že jsem blamoval v diskuzi s buddhistou Pavlem mne ani tak nemrzí, mám ho nadále rád, a rád ho zase uvidím.  A třeba budeme zase diskutovat po skype.