Poslední budou prvními

Pan ing. Janíček vystoupil ze své zánovní Fabie. Po  práci spěchal domů, ke své ženě a ke svým dětem – sedmnáctileté dceři a desetiletému synovi. Byl se sebou spokojen. Jen nebyl spokojen s tímto městem.

Projížděl totiž slavnou ulicí lásky, která připomínala blízkost západní státní hranice. Vyzývavě oděné holky s minisukněmi (ač mrzlo až praštělo), s cigaretami mezi prsty, asi jako jediný zdroj tepla, především tmavé pleti – to byly hlavně Romky všech věkových kategorií (a podle pana ing. Janíčka jedna ošklivější než druhá, při pohledu na ně se vždycky otřásl hnusem), a pak mladá děvčata o něco lépe vypadající, i blondýny, ty spíše mezi dvaceti a třiceti. O nich se říkalo, že mluví hlavně ukrajinsky a bulharsky.

„Jak ta radnice tohle může trpět. Díky za to, Pane, že nikdo z mých příbuzných tady nešlape chodník.“

Pan ing. Janíček měl dost důvodů být spokojen. Pocházel totiž z bohabojné rodiny, jeho vlastní rodiče nikdy neskrývali nesympatie s režimem. Navštěvovali bohoslužby dávno před rokem 1989, kdy se to ještě nenosilo. Nikdy nebyl v Pionýru ani v SSM. Naopak, pro špatný posudek se nedostal na vysokou školu a začínal jako referent v místním podniku. Nakonec ale svou pílí vysokou školu vystudoval, a dosáhl to i přes svůj kádrový profil na místo zástupce vedoucího. Na víc to asi opravdu nešlo, nikdy totiž nezapíral svou víru v Pána Ježíše.

Po roce 1989, poté, jak bylo dobrým zvykem, místní soudruzi založili hned místní organizaci Občanského fóra a později i ODS, stal se váženějším občanem. Ale s chameleóny si odmítl nadále podávat ruku, tak byl paradoxně vyhozen bývalým předsedou místní stranické buňky při první restrukturalizaci. (Jak  zpívá Karel Kryl: „Ti, co nás léta týrali, nás vyhazují z práce…“). Nezanevřel, nezatrpkl, modlitby mu pomohly. Dokonce dokázal soudruhům, pardon – občanským demokratům ve vedení podniku odpustit. Naopak, vrhnul se celou vervou do podnikání. Splnil si svůj sen, otevřel si dílnu na foukací harmoniky. A potom druhou a obchod s hudebninami a pak další. Vlastně byl za ten vyhazov vděčný. Modlil se, a bylo mu přidáno…

V rodině prožil jen jednou menší zemětřesení. S ženou se ale usmířili a vychovali dvě děti, starší dcera chodila na obchodní akademii, a zdálo se, že vysoká škola ji na rozdíl od jejího táty nemine,  a mladší chlapec právě začínal víceleté gymnázium.

Pan ing. Janíček zastavil svou Fabii vedle chrámu. Vstoupil do něj. Zastavoval se takto často, poděkovat Bohu, promluvit se Spasitelem. Věděl, že to, že žije takto spokojeně, těší se s rodiny, a ze zdraví (až na ten vysoký tlak), není samozřejmostí, ale jde o velké dary od Boha. A proto navštěvoval i se svou rodinou nedělní bohoslužby, místní církev bohatě sponzoroval a stal se dokonce funkcionářem ve sboru. Pravidelně se zastavoval v chrámu, a rozjímal. Tak i nyní se posadil do třetí lavice, a pohroužil hlavu do dlaní v modlitbě.

„Otče náš, jež jsi na nebesích…. Pane, děkuji Ti za ty dary, děkuji Ti, za požehnání, jsi můj Pán a spasitel...“ Už se chystá  vstát, když slyší  klapot vysokých ženských bot. Do chrámu vchází  Romka, neodhadnutelný věk – něco mezi třiceti a padesáti. Krátká sukně po stehna, černé podkolenky. Poklekne a zastaví se vedle vchodu.

„Co ta tu chce?“ pomyslí si ing. Janíček. „Vždyť tak je tak prolezlá špínou a špatností, že se pod ní div neotevře země. To mám sledovat nejen vedle cesty, když jedu z práce, ale i tady? Jejej, kdyby moje dcera nebo neteř šlapala chodník jako tento smrad, musel bych chodit kanálama. Brrr, fuj, zvedá se mi žaludek, jen projít kolem ní.“

Ale nemusel chodit kolem ní. Objevil se jeden z jahenů, a obořil se na onu Romku: „Vypadni odsud, nestydíš se sem vlézt jako nějaká kurva? Ať jsi venku!“ A žena se otočila a odešla. Ale kdybyste poslouchali, co si v duchu šeptá, tak byste možná slyšeli: „Veliký pane, odpusť mi, mou slabost a mé hříchy!“

Poněkud rozladěn nasedl pan ing. Janíček do své Fabie a odjel domů, za rodinou, k teplé večeři a příjemnému večeru u televize, která mu zajisté spraví náladu.

Jenže, kdo vyšel z chrámu očištěn? Kdo je větší před Bohem? Bohabojný křesťan a řádný občan pan  Janíček nebo ta romská prostitutka?

Celý příběh je fiktivní.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento paradox mne napadl, když jsem jel autem na výlet do Amsterdamu. Jak je už mým zvykem, poslouchal jsem přitom jakási kázání – stažená z internetu. A vzpomněl jsem si na jedno starší… Poslední budou prvními. Ježíš řekl farizeům: Amen, říkám vám, že výběrčí daní a nevěstky jdou do Božího království před vámi (Mt 21:31). Je to samořejmě vytrženo z kontextu, myšleno je to jinak.

Ale zaujala mne tahle úvaha, v jednom kázání jsem ji viděl: “Možná se budete divit, kdo vás cestou do Božího království předběhne. Anebo – koho předběhnete vy…” a mne k tomu napadlo – Budeme se třeba hodně divit, koho tam potkáme. Anebo koho tam nepotkáme, a možná se budu divit, zda tam vůbec budu já.

Protože Bůh nevidí, nemyslí a nesoudí dle našich pravidel. Je psáno: “Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království.” (Mt 5:3) A mi nelze než nevzpomenout na uklízečky v nemocnici. Dvě z nich měly skutečně IQ tykve. Jak jsme jini opovrhovali – každá sestra jima opovrhovala, říkali jsme si: ach, ještě že nejsme takové bezduché nádoby. Možná právě tyhle opovržené, snad mobované ženy byly Bohu milejší nežli my, páni doktoři. Mám pocit, že Bůh má jediné měřítko – Lásku, a od ní se odvíjí vše ostatní. To, co známe – jako úspěch, postavení, výsledky – je tam asi ničím. Hodně těžko se to chápe.